Zapomeňte na práva, jsou tady povinnosti a tradice

Každá doba má nejen své témata, ale i slovník. Teď zrovna žijeme ve společnosti, jejíž velká část se viditelně nabažila slova “práva”. Každý je chce a chce jich čím dál víc, hořekují konzervativci, zvlášť ti, kteří už se všech dostupných práv dočkali. Dokonce prý čelíme kultuře nárokovosti, jako by nároky ke svobodě nepatřily.

K té patří hlavně odpovědnost, namítnou mnozí - a budou mít pravdu. Proto je možná na okraj každoroční slavnosti gayů a leseb, která nyní pod názvem Prague Pride v české metropoli probíhá, vhodné pozměnit slovník. Nemluvit v rámci taktiky o právech, ale povinnostech nebo tradicích. Jde to poměrně snadno.

Právo na uzavírání manželství, které teď leží LGBT komunitě v Česku na srdci, se dá tlumočit jako uvalení odpovědnosti postarat se ve stáří o partnera. Pečovat o společný majetek a předat jej někomu, kdo k němu bude mít příkladný vztah. Též lze mluvit o posílení rodinných tradic, věrnosti a partnerské úctě. Druhý velký požadavek LGBT komunity - právo na adopci dětí - je také v důsledku morální povinností postarat se o děti, případně povinností dětí postarat o rodiče.

Není přitom jisté, že by takovou změnu slovníku ocenili v nejbližším kostele, ale veřejnost na ni slyšet může. Dělící linie při debatě o “právech” jsou totiž klikatější, než by si odpůrci Prague Pride přáli.

Díky ODS

Zmíněná akce, jejíž součástí bude i populární pochod hrdosti centrem města, dává možnost zrekapitulovat si, o co tady vlastně ve sporu o všechna ta problematická “práva" jde. Odpůrci je obvykle šmahem odmítají s poukazem na riziko nekonečných požadavků leseb a gayů, jimž se dá průchod, pokud někde ustoupíme. Je to ale skutečně tak?

V popředí požadavků stojí uzákonění manželství stejnopohlavních párů. Čeští katolíci mluví o červené linii, nepřekročitelné hranici, nepřijatelném útoku na “tradiční rodinu”. Prvním krokem bylo uzákonění registrovaného partnerství v roce 2006. Tehdy rozhodly především hlasy levice (ČSSD a KSČM), zákon ovšem podpořilo i třináct poslanců ODS. Následné veto prezidenta Klause sněmovna opět přehlasovala hlavně díky masivní podpoře levice, ovšem o nejtěsnější většině 101 hlasů nakonec rozhodli dva delegáti ODS (Josef Blíža a Helena Mallotová).

Dvojice spojené v registrovaném partnerství automaticky nesdílejí příjmení, nevzniká jim společný majetek s daňovými úlevami či nárokem na spravedlivé dělení. V případě úmrtí jim nevzniká ani nárok na vdovský důchod. Nemohou si společně osvojit dítě nebo se stát pěstouny. Nemohou se dožadovat církevního obřadu. Na druhou stranu mohou po sobě dědit a získat informace o zdravotním stavu partnera.

Homosexuální páry se obvykle s registrovaným partnerstvím nespokojí a dožadují se kvalitativně vyššího práva, tedy skutečného manželství. I v Česku vloni předložila skupina téměř padesáti poslanců a poslankyň ze všech poslaneckých klubů kromě ODS, KDU a SPD návrh zákona umožňujícího stejnopohlavní sňatky.

Zákon by posílil instituci rodiny, ale cesta k jeho schválení samozřejmě není přímočará. Návrh získal už vloni v létě podporu vlády, ale v listopadu uvízl v prvním čtení ve sněmovně. K přerušení došlo i proto, že konzervativci předložili protinávrh na změnu ústavy, kam by se mělo podle nich připsat, že manželství lze uzavřít pouze mezi mužem a ženou. Osud první normy je tedy nejistý.

Jsme na Východě, nebo na Západě?

Když se před dvaceti lety v Česku debatovalo o prosazení registrovaného partnerství, padaly argumenty, že příště bude chtít někdo uzákonit mnohoženství. To se překvapivě nestalo, odpůrci tedy změnili taktiku. Dnes mluví o útoku na tzv. tradiční rodinu a zájmu státu podporovat pouze takové manželské svazky, v nichž lze plodit děti. Slabá místa podobné argumentace jsou na první poslech zřejmá.

Manželství dnes samozřejmě uzavírají i heterosexuální páry, které mít děti ze zdravotních důvodů nemohou, a nikdo jejich práva na sňatek nezpochybňuje. Značně abstraktní je i údajné ohrožení "tradiční rodiny”. I kdyby stát pojetí rodiny rozšířil, svazek mužů a žen nikdo - tedy ani tanečníci v bikinách na alegorických vozech - rušit nechce.

Zajímavé také je, že údajný útok na tradiční rodinu, o němž mluví čeští katolíci, zatím vážněji neohrozil mnohem silněji katolické země v Evropě. Španělsko schválilo homosexuální sňatky a adopce homosexuálními páry už v roce 2005. Portugalsko sňatky 2010, adopce 2015. Irsko sňatky po referendu 2015, adopce 2017. Itálie uplatňuje jen registrované partnerství.

Že nejde o vztah k tradiční rodině, ale spíš o rezidua komunistické minulosti spojená se zatím nejasnými obavami z přibližování se Západu, ukazuje i pohled na Evropu jako celek. Její mapa sestrojená podle ochoty dovolit sňatky homosexuálních párů téměř dokonale kopíruje dělení na bývalý Východ a Západ: pouze Itálie patří v tomto ohledu k východní části Evropy. Česko také - pokud ovšem vezmeme jako kritérium veřejné mínění, patří spíš na Západ. Homosexuální sňatky u nás v průzkumech podporuje stejné nebo podobné množství lidí jako v Německu, Finsku, Španělsku, Británii - a výrazně víc než v ostatních středo a východoevropských státech.

Čeho se bojí

Ani to však neznamená, že se zákon o sňatcích podaří prosadit, jakkoliv by si homosexuální manželé s těmi heterosexuálními nepřekáželi. Problém je právě v obavách formulovaných do často opakované věty “kde se to zastaví?”. Její zastánci míří především na adopce dětí homosexuálními páry.

Ty se ovšem týkají pouze gayů, kteří - pokud jsou movití - dnes využívají služeb náhradních matek v zahraničí. (Autor zná dvojici mužů, kteří vyřizovali náhradní mateřství v USA, kde za možnost stát se otci zaplatili téměř milion korun.) Ostatní by byli odkázáni na český systém adopcí, který má - jak známo - velmi úzké hrdlo. Pravděpodobně by se tedy velmi dlouho nedalo o adopcích homosexuálními páry mluvit jako o masovém jevu.

O mnoho dál by pak pověstný řetězec požadavků vést nemohl. Diskriminaci na základě sexuální orientace v armádě (jde o téma v USA) nebo jiném zaměstnání zakázal v Česku antidiskriminační zákon už v roce 2009. Řada drobných změn se pak váže k již zmíněnému manželství a adopci.

Racionálně vzato by vstřícnost státu k homosexuální komunitě vyšla českou společnost podle všeho velice lacino. Nicméně strach je špatný rádce a řady odpůrců téhle vstřícnosti se bojí. Není ovšem snadné pochopit čeho vlastně.