V pomoci romské LGBT menšině si bere svět inspiraci v Česku

Spolek Prague Pride volí od minulého roku osobnosti, které jedou v čele průvodu, jímž každoročně vrcholí akce. Jde o největší uznání LGBT aktivistům a aktivistkám za významné přispění a rozvoj LGBT komunit. Tuto sobotu mezi nimi bude i David Tišer, jeden z prvních Romů, který veřejně přihlásil k tomu, že je gay. Od té doby absolvent romistiky se svou organizací ARA ART šíří osvětu a pomáhá romské LGBT menšině. 

Dříve nebyli Romové v průvodu Prague Pride vůbec vidět, letos jedete v čele jako jeden ze tří maršálů. Co se změnilo?

Předtím tu nebyl nikdo, kdo by se toho chopil. My jsme začali otevírat téma romské LGBT teprve před šesti lety a samozřejmě jsme se nemohli Pride účastnit hned. Čekala nás dlouhodobá práce, kdy jsme s lidmi pracovali na tom, aby se za svou sexualitu nestyděli.

Jaký má Prague Pride mezi Romy ohlas dnes?

Dokážu popsat jen to, co vidím během průvodů. Každý rok se přidává více a více Romů, kteří se hlásí k LGBT. Ale navíc přichází i více heterosexuálních romských rodin i s dětmi, protože naši menšinu chtějí podpořit.

Formování české LGBT komunity a řešení jejich obtíží začalo prakticky hned po revoluci. U Romů k tomu došlo se založením vaší organizace ARA ART. Jak se vám podařilo prolomit zvyk, že se o sexualitě nemluví?

Museli jsme lidi přesvědčit, že stojíme na jejich straně. To samozřejmě nebylo lehké a tento proces trval ještě přibližně šest let předtím, než jsem ARA ART vůbec založil. Mohla vzniknout teprve poté, co když jsem sehnal tým lidí.

Pomohla vám konkrétní situace nebo událost, po které se vám lidé začali třeba více otevírat?

Začalo to tím, když jsme poprvé uspořádali národní romský LGBT workshop. Tři až čtyři dny jsme si povídali a lidé přišli na to, že s tím chtějí něco dělat a že to má smysl.

Co se vám od té doby podařilo zlepšit nebo vyřešit?

Hlavně jsme započali veřejnou debatu. Provozujeme také poradnu, máme konzultanty v krajích, kteří mohou pomáhat okamžitě na místě a máme i LGBT osobnosti, které se konečně přestaly stydět a veřejně vystupují jako profíci v jejich oboru a zároveň jako členové naší komunity, třeba Jan Bendig nebo Jaroslav Barczi. V neposlední řadě teď vyjednáváme o zahrnutí romské LGBT menšiny do strategie romské integrace, což je vládní dokument - a zřejmě to vyjde.

Zbourali jste jednu tabu, Romové svou sexualitu začali více řešit a mluvit o ní. Liší se váš coming out v romské komunitě?

Nevím, jestli se liší coming out jako takový a ani to nechci zobecňovat. Řekl bych, že to je velmi podobné – ale v romské kultuře, pakliže je rodina tradiční, dochází častěji k exkomunikaci od příbuzenstva, a to nejenom od nukleárního, ale i širšího. Dotyčný pak musí opustit město a začít žít nový život. To se samozřejmě stává i v neromských rodinách, ale nedochází k tomu na základě kulturní podmíněnosti.

Najdete naopak i kulturní faktory, které přiznání sexuality u Romů ulehčují?

Třeba máme početnější rodinu, kde se spíše může objevit člověk, který vás pochopí a bude vás bránit. Na druhou stranu při exkomunikaci máte v uvozovkách mnohem více nepřátel, když se proti vám postaví všichni příbuzní.

Jaký problém řešíte nejčastěji?

Máme hodně případů lidí, kteří byli exkomunikovaní a logicky utíkají do Prahy. Ale my pro ně neumíme sehnat bydlení. Co bychom v potřebovali, je záchytný bod, kde by tito lidé mohli nastartovat svůj život.  Když teď přijedou třeba ve dvě hodiny ráno, zavolají, že jsou v Praze a utekli z domu, platíme jim hotel na dvě noci a voláme všem svým známým po celé republice, jestli náhodou není v jejich městě práce a bydlení. To je neudržitelné. Pracujeme tedy na tom, abychom měli byt nebo dva pro tyto účely.

Působil jste a působíte v různých radách vlády, jste i členem Výboru pro práva sexuálních menšin v Radě vlády pro lidská práva. Co se snažíte prosazovat?

V Radě nejde jen o Romy, ale o celé LGBT a teď se samozřejmě nejvíce řeší manželství.

Na jaké překážky tady nejčastěji narážíte v souvislosti?

Samozřejmě na předsudky, stereotypy a argumenty typu: rodina je žena a muž, že to jde proti Bohu a že nemůžeme mít děti. To všechno je ohrané a nudné. A mimochodem předsudky přicházejí z obou stran, jak z romské, tak neromské společnosti.

Účastnil jste se konferencí o romské LGBT komunitě na půdě Rady Evropy ve Štrasburku. Jak je na tom Česko ve zrovnoprávnění menšin v porovnání s Evropou?

Česká republika je jedinou zemí, kde oficiálně existuje organizace, která pracuje s romskou LGBT komunitou.  Jinde nemají ani LGBT konzultanty. My jako ARA ART jsme tak tato evropská setkání pořádali a snažíme se podporovat skupiny Romů v dalších státech. Založili jsme platformu, kde teď máme šestnáct zemí a přes čtyřicet členů. Pomáháme měnit věci na jejich národních úrovních a koordinovat tyto činnosti na úrovni mezinárodní.

Když všichni vzhlíží k ARA ART, kde berete inspiraci vy?

Vzhlížíme k obecným LGBT hnutím, třeba k našemu českému.

A čeho byste ještě rádi dosáhli?

Veškerá naše činnost stojí a padá na penězích. To, co jsme už mohli udělat zadarmo, je hotové. Za celých šest let nám nepřišla ani jedna jediná česká koruna z naší země. Na všechno získáváme finance ze zahraničí, což mi přijde šílené.