Trvalé zásahy do lidské DNA jsou morálně ospravedlnitelné

Měli bychom se snažit geneticky vylepšit člověka, například vymazat z lidské DNA dědičné choroby? Nejde již o čistě teoretickou debatu; v Číně bylo loni poprvé modifikováno lidské embryo, podobný pokus se chystá v Británii.

Dítě, první skutečný GM člověk, se z takového experimentu zatím narodit nesmí – šířil by totiž vnesenou mutaci i do dalších generací, což by znamenalo nevratnou změnu lidské dědičné informace. Nová technologie genových modifikací CRISPR, o níž najdete obsáhlý text v novém Respektu 3/2016, však posouvá genové inženýrství rychle vpřed.

Pokušení navždy odstranit z lidské DNA různé defekty může být časem velké, stejně jako touha rodičů přivést na svět třeba dítě s modrýma očima a velkým množstvím svalů. A podle americké bioetičky a futuristky Lindy MacDonald Glennové jsou trvalé zásahy do dědičné výbavy člověka morálně ospravedlnitelné - pokud by například dokázaly vymýtit vážnou nemoc.

Mezinárodní summit o editování lidských genů, který se nedávno konal v USA, dal zelenou modifikování lidských embryí, pokud se z takového pokusu nenarodí dítě. Je tedy možné, že se tento výzkum rozběhne i v relativně konzervativních Spojených státech?

Čínští vědci, kteří loni modifikovali lidské embryo, se pokusili opravit v lidské DNA gen vyvolávající beta-talasémii, dědičnou poruchu krve. To je nemoc, kterou je velmi obtížné léčit a výrazně snižuje kvalitu života. Ano, takový experiment by mohl proběhnout i ve Spojených státech. Je to však pravděpodobné? Nemyslím. Vyvolal by odpor a pak, zdejší předpisy omezují pokusy s lidskými embryi a plody.

Zakazují ale podobné pokusy, nebo jen to, aby byl tento výzkum placen z federálních peněz?

Za peníze soukromníků probíhat mohou. Pokud by nějaká univerzita nebo laboratoř chtěla takový experiment uskutečnit, musela by pouze požádat etickou komisi o souhlas.

Měla by jej dostat?

Dospěli jsme do bodu, kdy můžeme řídit vlastní evoluci. Chápu, že to mnohé lidi děsí, přináší to totiž obrovskou zodpovědnost. Nejsem ale pro zákaz výzkumu. Ten by naznačoval, že sama příroda je neškodná, že bychom měli nechat věcem „přirozený průběh“. Příroda ale umí být krutá, není to bezpečné místo; není pro bojácné. Jsme my lidé součástí přírody? Jsme inteligentní, získali jsme schopnost měnit vlastní dědičnou informaci. Musíme pokračovat v diskusi, jak tuto schopnost zodpovědně používat.

Přirozený výběr, evoluce, to jsou velmi komplikované procesy. Odkud brát jistotu, že budeme chytřejší než příroda? Že manipulací s lidskými geny nenatropíme víc škody než užitku?

Jistotu nemáme. Přirozený výběr je sice komplikovaný, není však ani laskavý, ani moudrý. A zcela určitě není soucitný. Proč existují mitochondriální nemoci? Pokud se s takovým onemocněním narodíte, čeká vás krátký a brutálně těžký život. Proč existuje ona beta-talasémie nebo genetické poruchy vedoucí k tělesným deformacím?

U dědičných chorob má už medicína jiné řešení: preimplantační diagnostiku embryí. Pokud se choroba v rodině vyskytuje, podstoupí budoucí rodič asistovanou reprodukci a lékaři vyberou pouze embrya, která poruchu nemají.

Preimplantační diagnostika je také eticky sporná, vyžaduje ničení embryí. Ne každý je pro, zvlášť pokud zastává názor, že život začíná oplozením. Především si ale myslím, že bychom neměli žádnou metodu automaticky zavrhovat – musíme přemýšlet o všech nástrojích, které máme k dispozici. A nezapomínejme, že odstraněním vadného genu z lidské DNA bychom na rozdíl od preimplantační diagnostiky problém vyřešili trvale.

Co když se lidstvo kvůli zásahům do dědičné informace časem rozdělí na dva samostatné druhy neschopné se vzájemně křížit?

Evoluce pokračuje bez ohledu na to, zda ji lidé řídí nebo ne. Vaše otázka nicméně souvisí s otázkou dostupnosti zásahů do DNA; budou tyto technologie dostupné pro každého? Dostáváme se tu k diskusi o příjmové nerovnosti, a to je podle mne velmi vážná záležitost, která nemá snadné řešení.

Co si myslíte o dohodě z Ovieda neboli Úmluvě o lidských právech a biomedicíně? Ta trvalé zásahy do lidské DNA zakazuje. Česká republika se k ní na rozdíl třeba od Británie, Číny, USA nebo Německa připojila.

Úmluva povoluje u člověka genetické manipulace, pouze pokud nezasáhnou pohlavní buňky, a změna se tedy nepřenese na potomky. Modifikace tělesných buněk připouští, změny zárodečné linie nikoliv. Je to pak ale ještě vůbec genové inženýrství? Porucha, kterou chcete odstranit, se bude znovu a znovu vracet. Jako bioetička těžko chápu, proč bychom to měli dovolit, pokud lze utrpení tohoto druhu zabránit.

Protože jsou tu obavy z nepředvídatelných následků. Měnit lidskou DNA není jen tak.

Hovoříte o principu předběžné opatrnosti. Domnívám se, že pokud bychom ho aplikovali vždy, když hrozí nějaké riziko, neměli bychom mobilní telefony, mikrovlnné trouby ani auta. Nemůžete dokázat, že je něco absolutně bezpečné dřív, než se to začne široce používat. Přesně to ale princip předběžné opatrnosti vyžaduje.

Úmluva, kterou zmiňujete, je aplikací tohoto principu v genovém inženýrství. Nedovolila by ani odstraňování mitochondriálních nemocí pomocí darování mitochondrií, což je metoda, která již byla povolena v Británii (tzv. embryo se třemi rodiči). To je v podstatě také modifikace lidské zárodečné linie.

Ale nemění DNA v jádru buňky, základní dědičnou informaci člověka.

Podstatné je, co tu porovnáváme: na jedné misce vah je jistota nesmírně vážné nemoci, jíž můžeme zabránit. Na druhé misce jsou nepředvídatelné vedlejší následky, které však nejsou dokonce ani pravděpodobné. Je tu tedy silný důvod, proč je taková léčba morálně ospravedlnitelná. A to platí o genetických modifikacích obecně. V případech, kdy můžete napravit jasně definované poškození, by bylo chybou to neudělat kvůli nejasnému a malému riziku.

Nová technologie CRISPR, pomocí níž čínský experiment s lidským embryem proběhl, je natolik rychlá a levná, že rozšiřuje také možnosti genetických modifikací zvířat. Lze tu z etického hlediska rozlišit výzkum pro lékařské účely od výroby modifikovaných zvířat pouze pro zábavu – miniaturních prasátek nebo fluoreskujících koček?

Je to důležitá otázka, protože se to už děje, zatímco geneticky modifikované děti se ještě nerodí. Fluoreskující kočka vznikla rovněž v rámci lékařského výzkumu. Pokud jde o miniaturní prasata vytvořená v Číně, myslím, že to nemusí být nutně jen špatná věc. Připomínají nám, nakolik se prase podobá člověku. Člověk není na této planetě nijak výjimečný, je jen jedním z živých tvorů. Snažím se ve své práci zpochybnit představu, kterou lze charakterizovat jako „osoba“ versus „vlastnictví“; táhne se už z předkoperníkovských časů a spočívá v tom, že člověk je středem vesmíru, že nám Země byla dána a můžeme si s ní dělat, co chceme.

To je ale dost teoretický koncept, zatímco prase je živý tvor, který může trpět.

Je samozřejmě třeba usilovat o to, abychom zabránili utrpení, které může lékařský výzkum přinášet. V diskusi o tom, zda vytvářet geneticky modifikovaná zvířata, na to musíme brát ohled.

I miniaturní prasata vznikla v rámci lékařského výzkumu, pak ovšem jejich autor, prestižní čínský ústav BGI, oznámil, že je nabídne k prodeji jako domácí mazlíčky. Otevírá tím nový trh, poptávka poroste. Prase přitom není tvor, který by měl žít v bytě, kde například nemůže hrabat.

Ano, přesně to mám na mysli. Prase by mělo žít venku. Chováme se soucitně ke zvířeti, které jsme vytvořili? Jestliže naše zábava způsobuje strádání, je to neetické, morálně špatné. Dospěli jsme do bodu, kdy – v židovské tradici – již tvůrcem není jen Bůh, jsme to i my sami. To přináší obrovskou odpovědnost. Musíme brát v úvahu ctnosti, jako je soucit, a vyhnout se tomu, abychom neúmyslně vyvolávali bolest a utrpení.

Linda MacDonald Glennová je americká bioetička, futuristka, konzultantka a advokátka. Zabývá se právními, etickými a sociálními dopady nových technologií. Přednáší mimo jiné na Kalifornské univerzitě. Jako advokátka se účastnila několika soudních případů s precedentními rozsudky: v roce 1988 například zastupovala rodinu Marcii Grayové, 49leté ženy dlouhodobě ve vegetativním stavu; soud tehdy požadavkům rodiny vyhověl - povolil ukončení léčby a tím i následnou smrt pacientky, která před plným propuknutím nemoci případné umělé udržování při životě odmítla. L. MacDonald Glennová se narodila v USA, její rodiče ale pocházejí z Trnavy (příjmení otce bylo Štefánik) a v dětství mluvila plynně slovensky.