Naučili jsme se, co se od nás chce, popisuje radní Krůta článek o Plasticích

Tento týden zvolila Poslanecká sněmovna do Rady Českého rozhlasu normalizačního novináře Jana Krůtu. Volba vyvolala kritiku, protože Krůta je znám jako jedna z nenápadných, ale v pohledu komunistického režimu docela podstatných postav soudního procesu s The Plastic People of the Universe a dalšími undergroundovými umělci v roce 1976. Proces, na jehož konci odešli umělci s několikaletými tresty vezení, inicioval vznik Charty 77. Tehdejší roli Jana Krůty popisuje kniha o životě Ivana Martina Jirouse Magor a jeho doba od Marky Švehly. Zde je zmíněná pasáž:  

Komunistická propaganda o průběhu procesu československou veřejnost neinformovala. V dalších měsících po jeho skončení se ale nesnažila výsledky utajit. Naopak si dala záležet, aby zdejším čtenářům novin předložila svoji verzi celého příběhu o dlouhovlasých výtržnících, kteří porušují zákony, ohrožují mládež a rozhodně nevytváří nic, co by se podobalo umění. Jedním z důležitých nositelů tohoto sdělení, navíc se speciálním vypíchnutím Jirousovy role, se měl stát i novinář Mladého světa, populárního časopisu pro mladé lidi, tehdy třicetiletý Jan Krůta. Práce Mladého světa ukazuje, jak propagandistické a nactiutrhačné materiály vznikaly.

Když Jan Krůta dorazil ráno první den procesu do Karmelitské ulice před soudní budovu, ještě netušil, co se tam vlastně děje. Noc předtím se vrátil ze zájezdu s mladými československými umělci do Sovětského svazu. Krůta dostal pozvánku jako novinář svazáckého časopisu a měl o cestě napsat reportáž. Po příjezdu z letiště ho ale doma čekal vzkaz, že se má následující den dostavit do Karmelitské 19.

Ráno ho na místě překvapilo, že jde o soudní budovu. Brzy také zahlédl přijíždět redakční volhu, ze které vystoupila Krůtova nadřízená, šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková, a ukázala směrem ke vchodu, kam spolu vykročili.

Krůta stále ještě nevěděl, o co se jedná. Podle davu lidí na chodbách a hlavně dlouhých vlasů řady přítomných mužů ale tušil, že půjde o něco kolem rockové hudby, kterou jako kulturní redaktor znal z oficiálních koncertů v pražské Lucerně i jinde po Čechách. Při průchodu davem po schodech nahoru poznal hudebního kritika Jiřího Černého, jiné tváře neznal. U vchodu do soudní síně prohodila šéfredaktorka Čermáková pár slov s ostrahou u dveří, ta jim uvolnila cestu a oba s Krůtou mířili k vyhrazeným židlím. Přelíčení mělo za chvíli začít a oni tu byli od toho, aby o něm později napsali článek. Jeden z nejhorších, jaký tehdy s cílem pošpinit Jirouse a jeho přátele vyšel.

Proč se vlastně Jan Krůta do téhle role dostal? K vysvětlení se vraťme o několik let zpět. Psal se rok 1970 a mladý učitel češtiny z Benešova, okresního města kousek od Prahy, měl na krku udání, že v létě zpíval s dětmi u táboráku tehdy oblíbenou protestní písničku „Běž domů, Ivane“. Následoval vyhazov ze školy, rozhodnutí, které postihlo spoustu jiných lidí na nejrůznějších místech země. Krůta se svěřil svému kamarádovi, pozdějšímu známému autorovi dívčích románů Stanislavu Rudolfovi, který pracoval v časopisu Sedmička pionýrů. Rudolf Krůtovi nabídl, aby šel aspoň přes léto do jejich redakce na brigádu. Krůta souhlasil a psal do časopisu články z kultury nebo sportu a s dlouhým pobytem nepočítal. Jak již víme, novináři byli tehdy ohroženým druhem, u něhož si nový režim podepřený ruskými tanky speciálně testoval loajalitu a pochybnosti řešil vyhazovem. I Krůta čekal, že jakmile dorazí jeho kádrové posudky, brigáda skončí.

Měl ovšem nečekané štěstí. Šéfredaktor si ho na konci léta zavolal a místo přednášky o ideové nespolehlivosti prohlásil, že kádrování nemá rád, a Krůtu překvapil nabídkou zaměstnanecké smlouvy. Po roce stráveném v Sedmičce pionýrů pak Krůta přestoupil do jiného časopisu téhož vydavatelství – do Mladého světa, kde se uvolnilo místo kulturního redaktora. Psal se rok 1972 a Mladý svět byl fenomén. Oblíbený časopis s pověstí listu, který otvírá na poměry kritická témata, přežil začátek normalizace a stal se hlavním svazáckým týdeníkem. Když nastoupil Krůta, časopis už vedla tehdy dvaačtyřicetiletá Olga Čermáková, spolehlivá komunistka, manželka šéfa Úřadu pro tisk a informace, mocné instituce na úrovni ministerstva, která plnila roli hlavního cenzora novin a časopisů.

Čermáková trávila v redakci hodně času často do večerních hodin a vedla novináře pevnou rukou. Stejně jako další šéfredaktoři docházela jednou týdně na Ústřední výbor KSČ na porady k vedoucímu tiskového oddělení Otto Čmolíkovi, který byl v rámci komunistické nomenklatury odpovědný za dohled nad médii. Šéfové novin a časopisů byli lidé, kteří prošli prověrkami a další kontrolou na začátku sedmdesátých let, nebylo tedy nutné složitě jim vysvětlovat, co se smí a nesmí psát.

Podle vzpomínek zástupce Čermákové Jaroslava Vozobuleho, který se někdy porad na ÚV účastnil, se tedy probírala témata, o nichž se má psát a která obvykle souvisela s komunistickými výročími. Potom přišlo na řadu hodnocení článků z uplynulého týdne, kdy Čmolík na základě podkladů připravených úředníky Úřadu pro tisk a informace šéfredaktorům vyčítal, co jejich tiskoviny napsaly špatně. „Třeba nám vytýkali, že jsme napsali o Nobelově ceně pro Seiferta nebo že jsme se málo věnovali výročí osvobození,“ vzpomíná Vozobule.

Obvykle ale nebylo co vytknout, protože problémové věci související s politikou se na stránky vůbec nedostaly. Novináři věděli, co si mohou dovolit, a jak říká Jan Krůta, on ani jeho kolegové s tím neměli problém do té míry, že by z tehdy služebné novinářské profese odešli. „Miloval jsem tu práci,“ vysvětluje. „Naučili jsme se, co se od nás chce, a pokud jsme chtěli psát, nic se s tím nedalo dělat.“ Olga Čermáková navíc všechny články pečlivě četla a pasáže nebo jen věty, které by se tiskovému dohledu nemusely líbit, škrtala. Nebylo zvykem proti tomu něco namítat. Krůta například vzpomíná, jak tehdy v čase premiéry seriálu Chalupáři navrhl na poradě udělat rozhovor s hercem Josefem Kemrem. „Víte o tom, že má doma oltář?“ prohodila šéfredaktorka a tím byl nápad bez námitek smeten ze stolu.

Čas od času se na poradách u Čmolíka přidělovaly speciální úkoly napsat články, na nichž komunistickému vedení mimořádně záleželo. Právě to byl podle Vozobuleho případ textu o soudu s undergroundem. „Věděli, že Mladý svět je populární, dost mladých lidí mu věří, a tak jsme to dostali přidělené,“ říká Vozobule. Čmolík jim přitom předal připravené informační materiály a jimi se měli řídit. Nikdo nic nenamítal, nebránil se, nekladl otázky, které by zadaný úkol problematizovaly. I když měla Čermáková pověst šéfredaktorky, která se bere za své lidi a drží časopis na nadprůměrné úrovni s relativně solidním stylem novinařiny, byla také oddanou soudružkou, která, když bylo třeba, ochotně poskytla Mladý svět lžím a tvrdé propagandě. Právě ta přivedla 21. září do soudní síně v Karmelitské i vedoucího kulturní rubriky Jana Krůtu.

Když se usadil na vyhrazenou židli, teprve tam zjistil, že jde o proces s Plastiky. Jejich jméno znal z doslechu, hudbu nikdy neslyšel. Z doslechu znal i přezdívku Magor, nic o Jirousovi ani dalších obviněných nevěděl. Jak po čtyřiceti letech uvádí, působili na něj „primitivně a zpupně“. Nebo „jako sebraní odněkud z ulice“. O tom, že by StB právě takhle mohla celý proces režírovat a vydatně pomáhat dojmu, jehož lidé jako Krůta nabyli, podle svých slov nepřemýšlel.

S Čermákovou zůstali v soudní síni toho dne do konce přelíčení. Pak dostal pokyn zajít na promítání ukázek filmů z koncertů Plastiků zorganizované – už si nepamatuje kým – pro vybrané české novináře v rámci propagandy. Tehdy poprvé uslyšel útržky hudby Plastiků a DG 307. „Jsem hudebník a podle toho, co jsem slyšel, jsem neměl důvod si myslet, že umějí hrát,“ shrnuje své pocity.

To už také věděl, že bude o případu psát. „Čermáková mi nařídila, že mám napsat hodnocení hudby a textů,“ pamatuje si Krůta na instrukce. Po několika dnech přinesl „člověk z ministerstva vnitra“ do redakce texty asi šesti písní. Krůta podle svých vzpomínek pouze namítl, jestli jsou opravdu autentické. Následující den tedy obdržel další i s několika fotografiemi a dodatkem, že byly zabavené při domovních prohlídkách. K tomu už Krůta námitky neměl, sedl a napsal hodnocení.

Přitom v Čmolíkově kanceláři se nemuseli obávat, že by redaktor Mladého světa vyhodnotil texty jinak, než si přáli. „Byly příšerné,“ vzpomíná Krůta.

„Zdály se mi jako nevyzpytatelná schíza, od vulgarismů neobvyklé četnosti až po pro mě dost ujeté postoje.“ Přitom texty podle později otištěných příkladů nebyly od Plastiků, ale od Milana Knížáka, a byly zpívané ještě před nástupem tvrdé normalizace. To ale Krůta neřešil. „Nevěděl jsem to a ani nic takového řešit nešlo,“ dodává. V článku pak stálo, že jde o arogantní primitivní vzdor proti společenskému zřízení. „Musel jsem něco napsat, vyhnout se tomu už nešlo,“ říká po letech na otázku, jestli přemýšlel o tom, že by jeho hodnocení mohlo Jirousovi a spol. přitížit.

Zároveň ale zdůrazňuje, že psal jen malou část protijirousovského článku podepsaného „kolektiv redakce MS“. „Šéfredaktorka mi nařídila, abych svoji pasáž odevzdal jejímu zástupci Jaroslavu Vozobulemu, který společně se se- kretářem redakce Martinem Michálkem dávali článek dohromady,“ říká Krůta.

„Já už dostal hotový materiál a měl jsem ho zredigovat. V konečné fázi ho pak schvalovala šéfredaktorka Čermáková,“ uvádí Vozobule, který do Mladého světa nastoupil v roce 1973 jako bývalý voják z povolání a měl na starosti plánování článků a jejich konečnou úpravu. Konkrétní podobu článku mohlo podle Vozobuleho připravit kulturní oddělení ÚV KSČ a redakci jej dodat k doplnění a konečné úpravě. Každopádně problém s tím podle svých vzpomínek neměl. „Ta doba byla zlá, nebyla vhodná na hrdinství,“ říká na otázku, jestli přemýšlel nad možnými důsledky pro Jirouse a spol., a dodává: „Odmítnout to znamenalo odejít z redakce nebo kvůli jednomu článku vystavit časopis možnosti likvidace.“ Podobně mluví i Krůta: „Měl jsem malé děti a rozdělaný barák. Jak jsem měl říct ne?“

Text byl napsaný brzy po soudu, vyšel ale až začátkem prosince. Tou dobou už si Jirous zvykal na novou věznici, kde si měl odpykat zbytek trestu. Na obálce Mladého světa byl tehdy pouták na rozhovor s polskou herečkou a titulek „Spadla z měsíce, říkají o ní přátelé“. Uvnitř mezi stránkami s herečkou a kurzem pletení našli čtenáři obrázek hlavy vlasatého mladíka a místo tváře policejní otisk palce. Spolu s tím pak na dvou stranách článek „Případ Magor“, normalizační denunciaci ve vrcholném provedení. Pozorný čtenář naučený číst mezi řádky ale mohl obsah i ocenit.

Mnozí se vůbec poprvé dozvěděli něco o undergroundu, o vystoupeních Plastiků, o organizaci nezávislé kultury a o existenci Jirousovy Zprávy o třetím českém hudebním obrození. Ve snaze čtenáře odstrašit Mladý svět několik hudebních textů přetiskl. Žádný z nich ale opět nebyl od Plastiků, na jejich textech by totiž nebylo nic šokujícího. Mladý svět – nebo ten, kdo stál v pozadí – pečlivě vybral úderné Knížákovy texty. „Zahoďte mozky, zahoďte srdce, zahoďte všechno, co vás dělá člověkem. Staňte se prasetem,“ mohli si mimo jiné příznivci Mladého světa přečíst a není těžké si představit, že si někteří z nich se zatajeným dechem úžasu říkali, jak je to veršování dobré.