Na jádro zapomeňte. Všichni vás vodí za nos, tvrdí britský vědec

Co bude, až doslouží Temelín nebo Dukovany? Zapomenout na jádro a vydat se jinou cestou je pro mnohé v Česku pořád zelené blouznění. Podle britského experta Stephena Thomase naopak fantazíruje ten, kdo věří, že jadernou elektrárnu dokáže dnes někdo včas a za rozumné peníze postavit. Na poli jaderné energetiky a jaderné politiky bádá už 38 let, což je prý dost dlouhá doba na to, aby se na svůj obor díval hodně skepticky.

Penzionovaný profesor z anglické University of Greenwich přijel tento týden do Prahy představit svoji studii o rizicích české jaderné politiky. Příznivce jádra v ní varuje, aby přestali snít a začali racionálně vyhodnocovat, co se ve světě děje. Praxe podle Thomase jasně ukazuje, že všichni relevantní dodavatelé elektráren mají na probíhajících stavbách velké zpoždění a nedá se na ně spolehnout. Do Česka přijíždí na pozvání odpůrců jádra z Aliance pro energetickou soběstačnost a německé nadace Heinrich-Böll-Stiftung, s jejichž podporou také vyhotovil studii. Ta má zafungovat jako oponentura k oficiální vládní pozici, která odpovídá domácímu politickému mainstreamu a počítá s tím, že z dnešních dvou jaderných elektráren se časem aspoň jedna nahradí novým blokem.

Podle vás není pochyb, že bychom měli Temelín a Dukovany nechat dosloužit a žádnou další jadernou elektrárnu nestavět?

Přesně tak. Dokud jsou dnešní zdroje ok, tak ať slouží. Ale nestavte už další. Jsou drahé, vzniká jich málo a všude jsou s výstavbou problémy.

Jaká je podle vás alternativa?

Přesně na to se mě obvykle lidé ptají. A já na to říkám, že ani jádro není alternativa. Objednat si jadernou elektrárnu zkrátka vůbec neznamená, že bude hotova. Podívejte se k nám do Británie. Tony Blair přišel s elektrárnu Hinkley Point už v roce 2006. Dva roky na to se podepsal kontrakt a vláda slíbila, že elektřinou z Hinkley Point si budeme péct krocany už letos na Vánoce. Cena měla být dvě miliardy liber. Výsledek? Stavět se začalo loni, ale jde jen o nepodstatné přípravné práce, aby se ukázalo, že už není cesty zpět. Opravdová stavba nezačne dřív než za dva roky a první elektřina bude nejdřív v roce 2027. Náklady vyletěly na 10 miliard liber a megawatthodina proudu z Hinkley Point pak bude stát 110 eur. To je skoro dvakrát víc, než se dnes platí větrným elektrárnám v Severním moři.

Zdejší příznivci jádra by vám ale záviděli. I naše zdroje časem zestárnou a už teď je prý třeba to řešit. Co budeme dělat, až doslouží dnešní uhelné a jaderné bloky?

Nejen naše zkušenost ukazuje, že z jádra tu elektřinu zkrátka nedostanete. Je to drahé a stavba se vleče a komplikuje. Nikdo stoprocentně neví, kdy a jestli vůbec bude hotovo. Po světě se staví čtyři elektrárny podobné té, jaká má stát v Hinkley Point, a všechny mají zpoždění. Čím déle se staví, tím větší je skluz – od čtyř let v Číně po devět let ve Finsku. Takže pokud řešíte budoucí výpadek ve výrobě, vážně chcete vsadit na tak nejistou kartu? Nevíte, kdy elektrárnu dostavíte, ani kolik vás to nakonec bude stát, navíc všechno nasvědčuje tomu, že i provoz bude zbytečně drahý. Na jádro zkrátka není spolehnutí, i když se často říká opak. A to mluvím jen o ekonomice, nikoli o principiálních věcech, jako je bezpečnost nebo nevyřešený problém s jaderným odpadem.

Ekonom vám řekne, že ceny elektřiny se v průběhu let hodně mění a že nelze projektovat elektrárnu jen s ohledem na to, kolik elektřina stojí dnes. Dnes máme zdrojů dost, ale to se může změnit.

U jádra vidíte, že náklady jdou takřka pořád nahoru. Nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo měnit. Naopak u obnovitelných zdrojů náklady neustále klesají. Pravda, trendy netrvají věčně, ale když si mám vybrat, tak spíš vsadím na ten, kde vidím cenový pohyb směrem dolů. Zvlášť pokud se tyto cenové křivky už protnuly a výroba z jádra je dražší.

Co tedy radíte? Věříte, že náš problém vyřeší obnovitelné zdroje?

To je těžké. Každá země to má jinak. U jádra všechno na papíře vypadá jasně a spolehlivě, ale u zelených zdrojů se věci rychle vyvíjejí dopředu. V Británii už jsme měli okamžiky, kdy vítr a slunce spotřebu pokryly, v Německu to už jsou možná celé dny. Kdybych vám tohle sliboval před deseti lety, vysmál byste se mi. Uznávám, vy nemáte moře jako my nebo Němci, ale máte slunce, biomasu, hory. Musíte se víc zamyslet, jak se svými zdroji dobře naložit, a ne věnovat všechnu pozornost jádru. Dřív to byla otázka přesvědčení, ale teď se proti jaderným inženýrům začíná obracet i ekonomika. Té se těžko oponuje.

Podle vás se tedy jednoho dne obejdeme bez fosilních paliv i bez jádra?

Ano, bez problémů. Neříkám, že je třeba všechny jaderné bloky do rána zavřít. Ale nestavte už žádné nové. U těch starších je jen třeba dát pozor na to, že lidé snadno propadnou pocitu, že už je tu máme, tak proč je zavírat, když všechno dosud hezky běželo. Jenže elektrárny stárnou jako všechno ostatní. Dukovany jedou už přes třicet let.

Ve vaší studii o vyhlídkách ČR žádný z dodavatelů nevyšel dobře. Pár bodů posbíralo jen Rusko, ale také s výhradami. Co ostatní?

Nikdo nemá po světě referenční projekt, který by fungoval. Westinghouse vyhlásil bankrot, protože jim kvůli zpoždění a stavebním komplikacím přestaly vycházet náklady u čtyř rozestavěných bloků v USA. Chybělo šest miliard dolarů a kvůli nim podnik padl. Dva bloky jsou už takřka jistě na odpis a nejspíš nikdo nedokončí ani zbývající dva, leda by firmu někdo převzal a regulátoři v USA by umožnili přenést část ztrát do budoucích cen pro zákazníky. Další čtyři bloky, které referenčně odpovídají české poptávce, staví Westinghouse v Číně s tamními partnery, takže ty se nejspíš dokončí. Ale i tam jsou stavební komplikace, zpoždění kolem čtyř let a náklady mimo rozpočet.

Bankrot hrozil i druhému uchazeči ze Západu, francouzské Arevě. I ta je pro Česko mimo hru?

Jsou na tom podobně jako Westinghouse, jen jim pomohla francouzská vláda. I Areva byla de facto bankrot a ze stejných důvodů – zpoždění a narůstající náklady na rozestavěných blocích. Finské Olkiluoto mělo být hotové v roce 2009, ale skluz bude nejméně devět let. Areva podepsala fixní cenu 3 miliardy eur, ale nyní se náklady odhadují na 8,5 miliardy eur. Zpoždění mají i další dva projekty Arevy ve Francii a v Číně, které měly být pro Česko referenční. Všechny už měly být hotové, ale žádný hotový není.

Kromě Ruska má nyní v Česku hodně vlivných zastánců Čína, kde se aktuálně staví nejvíc jaderných elektráren na světě. Mají vlastní jaderný program, teď se začali hlásit k elektromobilům, potřebují vyčistit vzduch – ani s nimi se nedá počítat?

Ano, dvě třetiny všech nových elektráren dnes rostou v Číně. Ale to je mimo jiné proto, že nikde jich moc nevzniká. V USA se kromě čtyř zmíněných nedodělaných bloků od Westinghouse nic nestaví, stejně tak v Jižní Americe nebo v Africe. I v Asii je jádro téma jen pro pár zemí. O řadě elektráren se mluví, reálná výstavba dnes běží v podstatě jen v Číně. I kdyby ale Čína splnila všechny rozvojové plány, tak podíl jádra na výrobě elektřiny tam bude pořád jen kolem pěti procent. Není to pro ně nic fatálního, není to Francie, navíc po Fukušimě v jádru trochu brali na tempu. S projekty od Arevy a Westinghousu mají problémy, o kterých jsme mluvili. Další bloky už staví samy čínské státní firmy, ale tyto stavby také nejsou referenční. Začalo se s nimi teprve v posledních pár letech, takže není jasné, jak zdárně běží.

Referenční zakázku podle vás mohou ukázat jen Korejci a Rusové?

Ano, pokud jde o nový typ reaktorů, které přicházejí v úvahu pro Česko, tak ve světě běží jen dva – jeden v korejském Šin Kori a druhý v ruské Novovoroněži. Oba ale fungují až od loňska. Ruský měl skluz čtyři roky a od startu už se potýkal už s dvěma vážnými výpadky. V Koreji se výstavba také opozdila - kvůli odhalení rozsáhlé falzifikace dokumentů o kontrole kvality. Korejský reaktor navíc nemá některé bezpečnostní prvky a neplní evropské ani americké normy. Šéfka Arevy ho přirovnala k autu bez airbagu a bezpečnostních pásů.

O Rusku říkáte, že vám vychází jako nejlepších ze špatných řešení – proč?

V něčem mají navrch, ale pořád je to dost špatné. Jejich Rosatom nepadne tak jako Westinghouse. Jen oni a Korejci mohou ukázat něco, co už začalo fungovat, přičemž ruský reaktor by byl z hlediska výkonu pro českou síť vhodnější. Slibují zařídit financování. Hlavní problém ale pořád zůstává – nemají přesvědčivé výsledky.

V čem přesně?

Po havárii v Černobylu byl ruský jaderný program 20 let napůl v hibernaci. Pak Putin sloučil všechno pod jednu střechu do Rosatomu, do čela postavil svého klíčového člověka Sergeje Kirijenka a zavelel k ofenzívě. Cílem byly tři nové reaktory ročně. Mají hodně kontraktů v cizině, ale v reálu stavějí jen dvě elektrárny po dvou blocích v Rusku a jednu v Bělorusku. Všechny už měly běžet, ale běží jen jeden blok v Novovoroněži a má problémy. Na stavbách se dějí znepokojivé věci. U druhého projektu Leningrad se zbortila ocelová konstrukce a 1200 tun železa se muselo rozebrat a znovu smontovat. V Bělorusku se při manipulaci uvolnila tlaková nádoba reaktoru a spadla na zem z výšky čtyř metrů. Rosatom původně ujišťoval, že se nic nestalo, ale pak kývnul na reklamaci. Navíc v Rusku není tak transparentní a nezávislý dohled. To jsou věci, které nevzbuzují důvěru.

Důvěru mnohdy nevzbuzuje ani Rusko jako partner. V Respektu právě píšeme o utajených schůzkách mezi poradcem českého prezidenta a vedením Rosatomu a o tom, jak si Rusové opatřují vliv přes osoby tohoto typu. Je to běžná praxe?

Jistě, Rosatom je samozřejmě součástí ruské zahraniční politiky. Dobrou ukázkou toho, jak Rusko umí tendr otočit ve svůj prospěch, byl nedávný příběh z JAR. Vyšlo najevo, že Rusko jednalo o jádru s tamními představiteli v nadstandardním režimu, a následovala aféra, kvůli které Rusko nakonec vypadlo. Je třeba se ptát, proč Rusko má dnes po světě rozjednáno přes třicet kontraktů na nové elektrárny a třeba Čína nemá nic. Uvidíme, jak si Rusko bude vybírat, kde začít. Na všechno, co rozjednali, nemají kapacitu. Už proto, že všude slibují financování, což dohromady vychází skoro na 200 miliard dolarů - a to v době levné ropy a mezinárodních sankcí seženou jen stěží. Předpokládám, že dají přednost zemím, kde budou ekonomicky málo riskovat a kde dostanou velký politický zisk, čili třeba spíš ve Finsku nebo v Maďarsku než v Bangladéši.

Rusko v Česku hodně boduje díky příslibům zapojení zdejších dodavatelů, a to i do těchto exportních aktivit. Věříte tomu?

Ne, protože to slibují všude a všem. A trh s těmi skutečně důležitými komponenty je daný, čeští dodavatelé se nedostanou k ničemu zásadnímu. Ekonomické benefity tohoto typu se vůbec hodně přehánějí. V Hinkley Point padaly sliby o 25 tisících pracovních místech, ale v reálu jich bude napřímo sotva pět tisíc; a to jen během stavby, pak méně než tisíc. Ostatní jim leda stříhají vlasy nebo prodávají zeleninu.