Musíme dát matkám reálnou možnost volby

Debata kolem zvyšování rodičovského příspěvku znovu otevřela otázku, jak stát podporuje rodiče, a zda by v tomto směru nemohl dělat víc. O tom, řada matek a otců chce po státu  sofistikovanější a modernější podporu než dlouhou rodičovskou a slevy na dani, píšeme podrobně v titulním textu aktuálního Respektu 14/2019 nazvaném Tahle země není pro matky. Následující rozhovor je doplněním tématu a pozvánkou ke koupi nového čísla. „Není úplně prostor navyšovat finanční podporu, spíše bychom se měli zamyslet nad prioritami a nad tím, kam peníze nasměrovat, než jich nutně rozdělovat víc,“ říká v něm Klára Kalíšková, ekonomka z Národohospodářské fakulty VŠE a výzkumnice think tanku IDEA.

Stručná, ale obtížná otázka na úvod: podporuje český stát dostatečně rodiče malých dětí?

To je skutečně těžká otázka. Stát toho dělá docela dost, ale nejde vždy úplně správným směrem. V systému podpory rodiny přetrvává pohled, že stát by měl pomoci rodině překlenout období, kdy žena je doma a stará se o dítě. A to je něco, co v mezinárodním srovnání funguje docela dobře, protože máme relativně dlouhou a vcelku dobře placenou rodičovskou. Takže pokud na to žena není sama, pokud je tu otec, který plní vyživovací povinnost, pak tuto funkci stát plní. Ale pořád ještě neumí pracovat s tím, že pro každou rodinu tohle není optimální řešení. Byť politici tímto směrem v posledních letech jdou a snaží se dávat rodinám větší volbu a podporovat i jiné modely, je tu stále obrovský prostor pro zlepšení. Potřebujeme ženám usnadnit slaďování práce a péče, dát jim reálnou možnost volby. A vidíme to v zahraničích studiích, že právě takovými opatřeními se nejen rodiny reálně podporují, ale zvyšuje se i porodnost.

Když to probereme postupně. Ekonomové a ekonomky upozorňují na to, že v Česku se soustředí velká pozornost na opatření typu slevy na dani a méně už na „servis“ pro rodiče - byť i tady se v poslední době leccos změnilo, přibývá třeba míst ve školkách, dětských skupinách nebo mikrojeslích.

To stále to platí. V posledních letech se slevy na dani zvyšovaly, takže tam k odklonu od finanční podpory nedošlo. Je sice pravda, že se ministerstvo práce a sociálních věcí snaží prosazovat dětské skupiny a mikrojesle, dále nicméně přetrvávají problémy, třeba s dlouhodobým financováním dětských skupin, což je pro mnoho zřizovatelů problém: požádáte si o dotaci a jeden rok ji dostanete, ale nemáte jistotu, že ji budete dostávat dlouhodobě. Je pravda, že v poslední době vznikají nové dětské skupiny, ale podle mého soudu jde velmi často o lidi, kteří už této oblasti podnikali a nyní zjistili, že mohou touto cestou čerpat dotace, tak toho využívají. Jinými slovy – nemyslím si, že vzniká až tolik skutečně nových dětských skupin. Další potíž je s tím, že jsou z principu neziskové, což si ministerstvo překládá tak, že by měly být pro rodiče levné. Ne vždy to tak ovšem je. V některých dětských skupinách chtějí dvanáct tisíc korun měsíce za dítě.

Což už je na úrovni soukromé školky.

Přesně tak. Čili zde je pak otázka, jak se princip neziskovosti kontroluje v praxi. Náklady na poskytování péče se sice mohou lišit, protože někde potřebujete dát pečovatelkám vyšší mzdu, ale neměly by se lišit tak výrazně. Dnes si některé skupiny účtují rodičům dvanáct tisíc a jiné dva tisíce. Ministerstvo práce mluví o tom, že by se měl zavést cenový strop, abychom mohli říci, že dětské skupiny jsou dostupné a není to služba pro nejbohatší.

Když se vrátíme ke slevám na dani. Mají tedy nějaký efekt, když ji využije jen ten v páru, kdo pracuje?

Když mluvíme o slevě na dítě, pak tuto slevu zpravidla začne uplatňovat muž, který pracuje, zatímco žena je doma na mateřské/rodičovské - když vezmeme nejčastější model. Čili muži se reálně sníží daňová povinnost a je jedno, jestli je zaměstnanec nebo OSVČ, ale nemá to už to vliv na daňovou povinnost ženy, když se po rodičovské vrátí do práce. Nemá to pro ni přínos. I když politici mluví o tom, že vyšší slevou na dítě rodinám usnadní slaďování práce a péče, pro ženu to nemá žádný efekt. Slevu může samozřejmě začít uplatňovat žena poté, co začne pracovat, ale z hlediska rodinného rozpočtu to vyjde nastejno. A jde o to, že to pro ženy není dodatečná motivace, aby začaly pracovat. Aby to tenhle efekt mělo, tak by sleva musela být podmíněna třeba tím, že ji rodina dostane, pokud pracují oba rodiče, nebo by mohla být vyšší, když oba pracují.

Potíže s dětskými skupinami jsme zmínili, nicméně dál také v péči o děti trvá dlouhodobý převis poptávky nad nabídkou - v minulém školním roce mateřské školky odmítly přes třiatřicet tisíc žádostí o přijetí.

Poptávka trochu začala opadat, protože začala opadat demografická vlna, byť v některých regionech ten problém přetrvává. U této statistiky je nicméně třeba si uvědomit, že nejde nutně o odmítnuté děti, ale o odmítnuté žádosti. Čili my ani nevíme, kolik těch dětí skutečně je. Zároveň platí, že řada rodičů se do mateřských škol ani nesnaží dostat děti před třetími narozeninami, takže zde existuje neuspokojená poptávka, která není statistikami zachycená. Lidé vědí, že pokud mají dítě mladší tří let, vůbec nemá smysl žádost podávat, protože školka v jejich obci je plná a mají problém se tam dostat i děti tříleté. O tom, kolik těchto lidí je a do jaké míry to dnes řeší dětské skupiny, také nic nevíme.

Podle analýzy MPSV jsou dvě třetiny dětí v dětských skupinách mladší tří let, čili z toho by šlo usuzovat, že zájem o místa pro tyto děti existuje.

A víme rovněž, že se ta poptávka zvyšuje. Víme to ze sociologických šetření, v němž se ptají rodičů, v jakém věku dítěte by se chtěli vrátit do práce: před patnácti lety to byly čtyři roky, pak se to posunulo na tři roky, dnes většina žen říká, že se chtějí vrátit od práce mezi druhými a třetími narozeninami dítěte.

Vrátit do práce se možná chtějí, ale kromě toho, že nenajdou pro dítě místo ve školce, tak se často chtějí vrátit na částečný úvazek - a ty nejsou v Česku moc populární. Proč?

Je to součást problému. Z šetření opět vyplývá, že ženy považují za ideální návrat do práce nejprve na částečný úvazek. Často se vracejí na trh práce později právě proto, že nemají právě možnost částečného nebo flexibilního úvazku. A to je opět spojeno s péči o děti, protože ani zde není příliš zvykem „částečná“ péče, tedy dát dítě do školky na pár hodin denně. S tím u nás pracují zejména soukromé školky, ale většinou je dost drahé dát dítě  do školky na půl dne. V mezinárodním srovnání máme částečných úvazků opravdu hodně málo.

Čím to je?

Jsou různé teorie. Jeden z důvodů jsou relativně nízké mzdy v Česku, přičemž ženy je mají ještě o dost nižší než muži, takže polovina z této nízké mzdy jim často nepokryje ani fixní náklady. Zkrátka se jim to nevyplatí. Mezi dalšími důvody je vysoké zdanění práce, A také skutečnost, že zaměstnavatelé stále nejsou na poskytování těchto typů úvazků zvyklí, neumějí s nimi pracovat a nejsou k tomu motivováni. V poslední době se to trochu mění, protože je na trhu práce nedostatek sil. Je tu nicméně stále prostor, abychom to různými politikami podpořili.

Kterými? Ve sněmovně nyní leží zákon navržený lidovci, STAN a TOP09, který by snižoval odvody pro částečné úvazky menší než minimální mzda. Nyní jsou právě na stejné úrovni jako u minimální mzdy.

Ano, snížení těchto odvodů může být motivačním faktorem. U nás jsou odvody opravdu vysoké, zejména odvody na sociální pojištění jsou pro zaměstnavatele opravdu drahé. Kdyby se třeba legislativně ukotvilo sdílené pracovní místo, pro zaměstnavatele by to bylo jisté vodítko, aby věděli, jak si zorganizovat dva zaměstnance na poloviční úvazek. Už fakt, že legislativní ukotvení chybí, je problém, který ale lze vyřešit z hlediska vlády relativně levně.

Který další aspekt českého systému by bylo možné zlepšit?

Obecně platí, že náš systém mateřské a rodičovské (když to řeknu laicky) je velmi složitý a málokdo do něj vidí natolik, aby mohl udělat opravdu optimální rozhodnutí. Máme dva paralelní systémy, kdy jeden z nich jsou peněžní benefity, čili peněžitá pomoc v mateřství, na kterou navazuje rodičovský příspěvek. A pak máme mateřskou „dovolenou“, na kterou navazuje rodičovská „dovolená“, a tento druhý systém se netýká peněz, ale uvolnění rodičů ze zaměstnání či podnikání a nároku se tam pak vrátit. U nás jsou tyto dva systémy oddělené, ale málokdo to ví. Teoreticky si mohou rodiče tyto dvě věci volit nezávisle na sobě: můžu se rozhodnout, že na rodičovské budu tři roky, ale rodičovský příspěvek budu pobírat dva roky. Nebo obráceně. Lze s tím dělat různé věci, ale lidé to netuší už proto, že jde o čtyři různé instituty.

V minulosti třeba měla určitá skupina žen nárok na rodičovský příspěvek pouze ve čtyřleté variantě, což znamenalo, že ho nebylo možné zkrátit. Tyto ženy pak v šetřeních říkaly, že se nemohly vrátit do práce dříve než po čtyřech letech, ale nebyla to pravda - šlo o systém peněžní pomoci, u kterého se samozřejmě do práce vrátit mohly. Tenhle příklad tedy dobře ilustruje složitost systému a také to, že to spolu s nedostatečnou informovaností vede k rozhodnutím, jež nejsou pro rodinu ideální.

Což mi připomíná častou námitku, kterou člověk slyší, když se kriticky vyjádří k podpoře rodičů. A ta námitka zní, že to není výsledek špatně nastaveného systému, ale důsledek individuální volby lidí.

V tomto systému hlavně není tak snadné učinit informovanou individuální volbu. Ministerstvo se to snaží na svém webu vysvětlit a máme i další zdroje, ale pořád je velký prostor pro zlepšení. Buď systém nějak zjednodušit nebo to zkusit lidem vysvětlit a celkově usnadnit. Ale je fakt, že postupně se možnost volby dále zlepšuje – v roce 2008 se zavedla flexibilita rodičovského příspěvku, je možné si ho zkrátit; před časem to bylo umožněno dokonce na jeden rok. Je umožněno čerpat rodičovský příspěvek až do výše mateřské, takže vysokopříjmové ženy jsou schopné peníze od státu vyčerpat do jednoho roku dítěte. Což vedlo k důležitému posunu, že pokud se chce žena velmi brzy vrátit do zaměstnání, nedojde v rodině k propadu příjmů.

Ale opět je nutné zmínit, že to není doplněno službami péče o děti. Takže flexibilita sice v čase roste, ale je stále velmi výrazně limitovaná. Z ekonomického hlediska je optimální si zvolit co nejkratší čerpání, protože se vám může narodit další dítě a zbytek příspěvku už nikdy nedočerpáte. My ale vidíme, že to Češky nedělají - nejčastější volba rodičovské je stále tříletá, ačkoli většina rodičů má nárok na kratší variantu čerpání. Ale nevolí si jo proto, že se dřív prostě do práce vrátit nemohou, protože tu není dostupná péče pro dvouleté děti. Čili bych úplně neargumentovala tím, že to tak lidé chtějí. Rozhodnutí, která činí, vycházejí ze situace, v níž se pohybují.

K tomu přidejme společenský tlak, který často vychází od nejbližšího okolí, třeba od rodičů.

Ano, je to také sociální norma, ale víme, že pokud by se změnily politiky, změní se i sociální normy. Tyto proměny krásně ukazují zahraniční výzkumy. Když v Německu zavedli dva měsíce rodičovské vyhrazené pro otce, byl to signál od státu, že je dobře, aby se tatínkové zapojili do péče. Výzkumy pak zachytily, jak se díky této změně posunulo smýšlení generace prarodičů o tom, jaká je role žen a mužů, a že je v pořádku, když se více stará i otec.

Něco podobného vidíme ve Švédsku, kde státem podporovaná otcovská během vcelku krátké doby změnila definici otcovské role…

…a další výzkumy ukazují, že to mění i vztah otců s dětmi a jejich zapojení do péče z dlouhodobějšího hlediska. Je pak pravděpodobnější, že s dítětem zůstanou doma, když je nemocné, že s ním budou dělat úkoly. To všechno v důsledku narovnává genderové nerovnosti.