Gebrian: Češi nepotřebují veřejný prostor

Je mezi českými architekty výjimkou. Zabývá se totiž nikoli navrhováním, ale propagací architektury. Osvětou veřejnosti, propagací dobré a kritikou nekvalitní architektury.  Za to letos dostal Adam Gebrian na veletrhu  FOR ARCH cenu Architekt roku. „Spoustu lidí pohybujících se kolem architektury nezajímá srozumitelnost nejširšímu publiku,“ popisuje své krédo.

Jak tohle ocenění vnímáte, když jste v minulosti podobné tituly spíše kritizoval?

Jak se říká: za to, že vás někdo ocení, nemůžete nést zodpovědnost. Vypisuje to firma, která pořádá stavební veletrh a soutěž Stavba roku, ke které jsem dlouhodobě kritický. Cenu mi nicméně dala pětičlenná porota složená z lidí, kterých si vážím. Pro mě to tedy znamená, že těchto pět lidí si myslí, že to, co dělám, asi nedělám úplně špatně. Mimochodem letos byl 3. ročník soutěže a ten, kdo to vyhraje, bude zasedat v porotě, takže za pět let tam budou pouze vítězové. Jinak z předchozích laureátů jsou v porotě Antonín Novák z DRNH nebo Josef Pleskot.

Píšete články, máte pořad v radiu a na internetové televizi, pořádáte přednášky, moderujete diskuse, učíte. Jaká aktivita podle vás rozhodla, ze jste dostal cenu?

Myslím, že žádná z nich – respektive rozhodlo právě to, že jich je tolik. A žádná forma není důležitější než jiná; tedy když si chci rýpnout, tak řeknu, že psaní je pro mě nejméně důležité. Nejméně mě baví, dá nejvíc práce, jsou s ním nejmenší výsledky. Ale všechno má každopádně jeden cíl: Chci, aby se lidé víc zajímali o to, v jakém prostředí žijí.

A už jste to už pomohl změnit?

Nejférovější odpověď by byla, že nevím. Druhá nejférovější odpověď by byla spíše ne. Bezesporu je to běh na dlouhou trať - a já chci, aby věci, které dělám, byly srozumitelné pro každého; aby mi lidé rozuměli. Spoustu lidí pohybujících se kolem architektury srozumitelnost nejširšímu publiku nezajímá.

V jakém smyslu má být co nejsrozumitelnější?

Ne moje činnost, ale to, o čem mluvím a píšu. Architektura jako obor má smysl jedině tehdy, pokud bude někdy chápána jako něco obyčejného a normálního, ne výjimečného. Jako normální součást života. Tomu se snažím přizpůsobit formu prezentace a snažím se o tom mluvit takovým způsobem. Ne jako o nějakém rekordu.

Jaký parametr rozhoduje o tom, že něco pochválíte?

Nekladu si předem obecné parametry pro posuzování staveb. Každý dobrý dům představuje specifickou odpověď na specifické zadání a situaci. Můžete mít parametry, jaké chcete: obohacení prostředí i pro lidi, kteří si danou stavbu neobjednali, využití materiálů podle jeho vlastností, adekvátnost k danému místu a zadání. Ale musíte být připraven je změnit, když narazíte na něco, co jste nečekali. Při pohledu do zpětného zrcátka nějaké samozřejmě vidím: třeba oceňuji, když někdo dokáže rekonstruovat, adaptovat a využít dům, o kterém si valná většina společnosti myslela, že nemá žádnou hodnotu. Ale předem si je nestanovuji.

Proč jste se rozhodl, že sám nebudete nic navrhovat?

Před sedmi lety, když jsem se vrátil z Ameriky ze stipendia a přemýšlel, co budu dělat, zjistil jsem, že spousta lidí se vůbec nezajímá o prostor kolem nás – a rozhodl jsem se, že strávím nějaké roky snahou změnit to. Přemýšlel jsem, zda se dá skloubit, že budu sám navrhovat a k tomu říkat, co je důležité. Dospěl jsem k názoru, že je nesmysl dělat obojí naráz; že je to nemožné i nedůvěryhodné. Jednoduše bych byl ve střetu zájmu a neměl bych na to čas.

Existují takoví lidé?

Existuje řada výborných architektů a designérů, kteří se snaží kombinovat práci s osvětou - Marcela Steinbachová, Maxim Velčovský, Ida a Jakub Chuchlíkovi. Ale to jsou lidé, kteří podávají nadlidské výkony. Jak říká architekt Michal Kuzemenský, dělají to za cenu krve, a podle mě je to trvale neudržitelný model.

Co je podle vás největší problém českého veřejného prostoru?

Zkusím to rozdělit. U architektury je to zmíněný fakt, že ji většina lidí považuje za něco výjimečného. Myslí si, že když se řekne architektura, jsou to divadla, koncertní sály a muzea. Moc si neuvědomují, že je to mateřská školka, pošta, byt nebo dům, ve kterém bydlí. U veřejného prostoru to - radikálně řečeno - je, že ho vlastně nepotřebujeme. Že jsme se přesunuli do situace, kdy se bez něj obejdeme.

Co je za tím? 41 let totality?

Je to komplexní problém. Určitě na to mají vliv dějinné situace a komunismus se na tom podepsal výrazně. V totalitních společnostech lidé tuší, že každý pátý člověk je spolupracovníkem tajné policie – a to nemáte zrovna chuť se bavit s někým, koho neznáte. Do jisté míry to přetrvává dodnes. Jedna z našich národních charakteristik je, že jsme nesmělí. Neradi jsme v interakci s lidmi, které neznáme. Nicméně mě vlastně nikdy nezajímala debata o veřejném prostoru, ale debata o veřejném životě.

Jak se to liší?

Chci řešit, jaké činnosti jsme ochotni dělat na veřejnosti. Třeba na Itálii se mi líbí, že řada lidí vykonává ve veřejném prostoru aktivity, které spíš spadají pod práci než odpočinek. Viděl jsem babičky, které dělají těstoviny před svým domem na ulici. A hlavou mi proletělo: Zábor veřejného prostoru, tohle by neprošlo přes hygienu… To by mě zajímalo, jak často si umývá ruce… Máme v Česku spoustu věcí, které znemožňují veřejný prostor normálně užívat. Postupně se to mění, ale velmi pomalu.

Takže největší problém je v technokratických překážkách?

Neviditelné věci, které člověku znemožňují chovat se přirozeně, mají velký vliv. Z mého pohledu často mnohem větší vliv než sama kvalita veřejného prostoru.

Místo, kde veřejný prostor většinou trpí, jsou sídliště. Jsou spíše problémem, nebo spíše příležitostí ke změně?

Zatím to není katastrofální problém, naštěstí. V naprosté většině případů to nejsou to vyloučené lokality a vidím je spíše jako příležitost.  Mám už dlouho představu, co by se mohlo udělat s veřejným prostorem na sídlištích. Pracovně tomu říkám neefektivní parkoviště. Když byla sídliště navrhována, vůbec nepočítala s takovým množstvím aut, která tam dnes jsou. Počítala tak s třetinou. Na to jsou dimenzována parkoviště i silnice - a způsobuje to obrovský problém. Auta parkují na chodnících, blokují základní pěší trasy. A vzhledem k tomu, kolik místa tam přitom je, dala by se skloubit dvě anglická slova: park a parking. Představuji si, že je to takový les a v něm mezi stromy občas stojí auto. Neznamená to, že jsou tam nakreslené čáry nejblíže sobě, což je to nejefektivnější parkoviště. Mě naopak zajímá to nejmíň efektivní – roztroušené do krajiny s nějakými zpevněnými plochami, betonovými tvárnicemi v trávě a pod stromy ve stínu.

Je otázka, zda do takových nápadů bude město ochotné investovat.

Právě. Na sídlištích není moc pracovních příležitostí; jsou to spíše noclehárny a nechodí tam nikdo, kdo tam nebydlí. A když tam nikdo kromě obyvatel nechodí, nestane se z toho celospolečenský problém a nebude se to řešit.

Jak si vůbec představujete fungující veřejný prostor?

Na takhle položenou otázku může být jen velmi obecná odpověď. Je to místo, kde se mohou rovnocenně cítit všichni členové společnosti, všech ras a generací. Nikdo není znevýhodněn, nikdo vyloučen. Když takové místo navštívíte, okamžitě to poznáte. Pro mě to jsou třeba největší londýnské parky, náměstí malých italských měst, v Česku mě z tohoto hlediska zaujala úprava části Gahurova prospektu od ateliéru Ellement ve Zlíně.

Připojil jste se k aktivitě, která připomíná kvalitní stavby vzniklé za komunistické diktatury. K nim patří obchodní dům Kotva a hotel Thermal od manželů Machoninových, Nová scéna Karla Pragera nebo Ještěd z dílny Karla Hubáčka. Které další byste vypíchl?

Myslím si, že jich je dost, byť logicky těch skvělých zase ne tolik. Havířovské nádraží bylo už hodně probíráno, pak jsou tu nádraží v Chebu, Pardubicích, trasa metra A. Paradoxně řada věcí, které mají něco společného s infrastrukturou, byly velice dobré, to je veliký rozdíl oproti dnešku. Třeba ruzyňské letiště, základ je ze třicátých let a rozšíření z šedesátých. To jsou všechno skvělé věci. Ale já k nim nemám veskrze pozitivní vztah.

Tak jaký?

Spíše ambivalentní – některé věci se mi na nich líbí, některé mi naopak hodně vadí. Ale cítím potřebu ty stavby bránit, když je někdo kritizuje za to, že nezapadají do svého prostředí. Myslím si, že stavba nemá vždy povinnost zapadat do svého prostředí. Navíc jsou to stavby často společensky významné - a ty mohou vypadat jinak než ty, které tvoří strukturu města. Nemám rád, když se něco snaží vypadat výjimečně, a přitom je to obyčejná kancelářská budova. Nebo se něco tváří jako meteorit, ovšem ve skutečnosti je to bydlení. Ale že Nová scéna Národního divadla vypadá výjimečně na Národní třídě, to mi připadá v pořádku.

Takže nezastáváte názor, že stavba má co nejvíc respektovat své okolí?

Pokud se bavíme o individuálním rodinném bydlení nebo o bytovém domě, pak není smysl být co nejvíce výjimečný. Mám rád, když někdo dobrovolně pochopí, jakou má roli, a přizpůsobí se jí. Ale jsou i momenty, kdy má smysl udělat něco výjimečného a experimentálního - ovšem nevyskytují se příliš často.

Vystupujete také jako obhájce Pražských stavebních předpisů. Proč by měly platit? A myslíte si, že přes odpor ministryně Šlechtové a dalších vejdou v platnost?

Nevím, zda se je podaří prosadit, avšak podporuji je, protože je považuji za veliké zlepšení oproti současnému stavu. To spočívá v jedné pro mě zásadní věci – v obecně-technických požadavcích na výstavbu se k domu přistupuje jako k solitéru. PSP se na město dívají ze širšího kontextu. Jsou pro ně důležitější ulice, čtvrti, bloky - a dům má být jejich součásti. V momentě, kdy dům narazí na nadřazenou urbánní veličinu, musí jí ustoupit. Například když máte čtvercový blok, znamená to, že na severní stranu nesvítí slunce, takže tam podle starých předpisů nesmí být byty. A Pavel Hnilička, hlavní autor PSP, říká, že pokud máme celé Vinohrady z takových bloků a chceme tu postavit část, která bude respektovat charakter místa, tak to znamená, že pro tu jednu část prostě nesplníme technický požadavek na oslunění.

Jaký vliv na vás mělo, že jste prožil prvních 19 let života ve Zlíně, kde díky Tomáši a Janu Antonínovi Baťovi za první republiky vzniklo mnoho kvalitní architektury? Nebydlel jste v některém z Baťových domků?

Já jsem bydlel na sídlišti Jižní Svahy navrženém v šedesátých a postaveném v sedmdesátých letech. A mám ho velmi rád; bylo navrhováno specificky pro ono místo výbornými architekty a postaveno místní firmou. Výsledky jsou skvělé – respektuje terénní členění, prolíná domy a přírodu. Stejná věc platí o několika sídlištích z 60. let. Nebylo to tak, že někdo přijde s celorepublikovou myšlenkou a aplikuje ji na všechna místa. Považuji za zásadní, když stavby vycházejí z daného místa.

A to vás ovlivnilo…

Ano. Třeba si rád čtu ve městě a nikdy nepoužívám výrazy jako „vypadnout z města“. Když tohle někde zaslechnu, okamžitě zpozorním. Žil jsem ve městě, kde tyhle věci do sebe byly integrovány a prolnuty. Krajina patří do města stejně jako město do krajiny. Necítím se být utiskován tlakem dalších lidí nebo městem samotným.

A kde bydlíte teď?

V domě z roku 1904. Myslím si, že má spoustu kvalit, které nemá už hodně staveb z 20. a 30. let. Ale pokud narážíte na to, že jsem dřív bydlel na sídlišti, tak mám rád debaty, kde někdo říká: „V tomhle bych bydlet nechtěl.“ A já na to: „To je v pořádku, vy v tom nebydlíte.“ Ať si každý najde, co mu vyhovuje.

A najde?

Prostředí u nás je dostatečně bohaté, nabízí pestrou škálu - a díky rovnostářskému přístupu tu zatím není takový rozdíl mezi chudšími a bohatšími; nájmy jsou plus minus podobné všude. Když si porovnám nejdražší a nejlevnější nájem v Praze, rozdíl je relativně malý. Když stejné srovnání provedu v Londýně, bude rozpětí mnohem větší. U nás může víceméně kdokoli bydlet tam, kde se mu zamane. A v téhle souvislosti si taky myslím, že by se nemělo na domy nakládat břímě, že by měly splňovat vše. V analogii s automobilovým průmyslem řečeno: každé auto má nějakou charakteristiku. Lidé by chtěli, aby domy uměly všechno. Ale domy umí jen něco - stejně jako jednotlivé typy aut.