Erazim Kohák: Tak trochu kantor a tak trochu chalupník

Jak Erazim Kohák s nadsázkou vzpomínal, na svou první přednášku v Praze se připravoval 40 let a 30 minut. A tato čtyřicetiletá příprava byla mimořádně důkladná. Když měsíc po únorovém puči v roce 1948 prchal s rodiči noční Šumavou před nastupující komunistickou totalitou, bylo mu 14 let. Po roce a půl stráveném v uprchlickém táboře se dostal do USA, kde se zprvu živil jako zemědělský dělník. Zatímco bakalářské studium absolvoval na malé venkovské college, později mohl díky Danforthovu stipendiu nastoupit na prestižní univerzitu v Yale, kde byl v roce 1958 promován na doktora filosofie. Od roku 1960 přednášel na Boston University, kde se v roce 1970 habilitoval a v roce 1977 byl jmenován řádným profesorem.

Již ke konci bakalářského studia na něj mocně zapůsobila Husserlova Krize evropských věd. Spolu s masarykovským humanismem to byla právě husserlovská fenomenologie, která představovala základní opěrný bod a celoživotní téma jeho myšlení. Mezi první publikace, jimiž se zapsal do širšího povědomí odborné veřejnosti v USA, patří právě jeho studie o Husserlově fenomenologii Idea and Experience, v níž podle svých vlastních slov hledal „jasný noetický základ pro personalistické myšlení v odosobněném světě“.

Erazim Kohák se postupně profiloval rovněž jako výrazný představitel ekologické etiky. Jeho postoje v tomto směru se živily nejen z fenomenologického zájmu o „přirozený svět“ či „svět našeho života“, nýbrž též z křesťanské úcty k přírodě jako Božímu stvoření. Neméně však čerpaly z jeho života v intimním sepětí s přírodou na lesní samotě ve státu New Hampshire, kam odešel po rozpadu prvního manželství v roce 1977. Zde po léta přebýval ve vlastnoručně postaveném srubu a během semestru odtud dojížděl na universitu v Bostonu. „Tak trochu kantor a tak trochu chalupník“ - jak sám charakterizoval svůj tehdejší společenský status. Právě zde také vznikla jeho patrně nejslavnější kniha The Embers and the Stars o hledání mravního smyslu v přírodě.

Do Československa poprvé znovu zavítal více než po 20 letech v roce 1969. Tato krátká návštěva, při níž ještě mohl zakusit poslední dozvuky atmosféry pražského jara i celonárodního odporu proti srpnové okupaci, mocně posílila duchovní i osobní pouta, jimiž zůstával spjat s původní domovinou po celou dobu exilu. Od té doby se stále intenzivněji obíral českou myšlenkovou tradicí reprezentovanou Komenským, Masarykem, Rádlem a Patočkou. Mimo jiné přeložil do angličtiny Masarykovu Otázku sociální. Vydal knihu Národ v nás, v níž se poprvé soustavněji zamýšlí nad otázkou česk(oslovensk)é národní identity. Zejména po smrti Jana Patočky v roce 1977 se snažil uvést jeho filosofii do širšího povědomí v americkém intelektuálním světě. Monografie Jan Patočka: His Thought and Writings vyšla symbolicky 17. listopadu 1989 v Chicagu.

Když se v listopadu 1989 Erazim Kohák dozvěděl o událostech v Československu, bez váhání nabídl své služby Filosofické fakultě UK v Praze, kam také odjel hned po skončení semestru na Boston University v roce 1990. Po vyřízení množství úředních formalit, které zabraly podstatně více času, než si americký občan dokázal představit, mu údajně nezbylo na přípravu první přednášky víc než právě oněch 30 minut. Během května a června 1990 proslovil na FF UK sérii přednášek, které také později vyšly pod názvem Pražské přednášky. Život v pravdě a moderní skepse. Profesor bostonské univerzity a poustevník z lesního srubu dobře doplňoval pestrou společnost bývalých disidentů, kteří tehdy přicházeli na katedru filosofie přímo z kotelen a nočních vrátnic.

Zprvu vyučoval střídavě na pražské FF UK v Praze a na Boston University, v roce 1995 však definitivně vyměnil svůj srub v New Hampshire za panelákový byt na Jižním městě a natrvalo se usadil v České republice. Kohákovy přednášky byly mezi studenty mimořádně oblíbené: nejenže se vždy jednalo tak trochu o zábavnou show hojně prokládanou vtipy a veselými historkami ze života, ale zároveň přístupnou formou uváděly do myšlenkového světa Edmunda Husserla a dalších významných filosofů 20. století, jako byli Gadamer, Ricoeur, Rorty nebo Foucault. Kohák se samozřejmě věnoval také svým oblíbeným tématům z ekologické etiky a dějin morální filosofie. Jako z jiného světa působila v době všeobecné transformační euforie 90. let jeho varování před modlou hospodářského růstu i apely na ekonomickou střídmost a ohleduplnost vůči životnímu prostředí.

Rovněž ve svých četných přednáškách pro neodbornou veřejnost vždy dokázal přiblížit publiku filosofickou látku mimořádně jasným a srozumitelným způsobem. Však také s oblibou kritizoval akademickou filosofii pro její „obskurantismus“ a svou tvorbu chápal jako vzpouru proti této „soudobé scholastice“. Varoval před tím, aby se filosofie „z posvátné úcty k požadavkům grantových agentur“ nestala pouhou „badatelskou techné“. Spojení filosofie a života mu byly nejvyšší maximou. Filosofii nikdy nechápal jako „soustavu pouček, nýbrž jako činnost hledání smyslu“, v souladu s nímž lze vést dobrý život. Jak to vyjádřil ve svých Dopisech přes oceán: filosofie je „životem v pravdě ve světě, kde se mámení a sebeklam staly běžným lidským údělem. Filosof musí především jasně vidět, neoslepen, neohlušen prohlédnout složitostí a ustaraností života k jeho jasnému základnímu mravnímu smyslu … Filosof musí především jasně vidět smysl bytí“.

Kohák též vyvíjel bohatou veřejnou činnost. Nejenže vystupoval jako veřejný intelektuál v médiích, ale neváhal přijmout také politickou odpovědnost. Byl členem ČSSD i několika ekologických iniciativ, působil v Radě ČT a (neúspěšně) kandidoval do Senátu. Zdálo se mi však, že někdy nahlížel naše politické reálie poněkud růžovými brýlemi, zabarvenými láskyplnými vzpomínkami na masarykovskou republiku, jimž se oddával v exilu, a tak nedokázal vidět některé věci a osoby dost kriticky. Tak například v roce 2013 neváhal převzít řád T. G. M. od prezidenta Zemana. Když jsem mu při jednom našem rozhovoru nastínil důvody, proč by bylo vhodné toto vyznamenání vrátit, s vážnou tváří mi vysvětloval, že je přijal z úcty k úřadu, jehož nositeli byli Masaryk nebo Havel.

Celkově však v posledních letech hleděl na vývoj české politiky a společnosti se vzrůstající skepsí. Ačkoli byl po celý život oddaným vlastencem a chtěl být českým filosofem, rozuměl tomu jako úkolu zabývat se „obecně lidskou problematikou v její české zvláštnosti“. Proto také byl nesmiřitelným kritikem prázdného vlastenčení a nacionalismu, jehož účelové oživování u nás se znepokojením sledoval. Zejména jeho kniha Domov a dálava z roku 2009 je dosti nemilosrdnou diagnózou stavu současné české společnosti. Jejím leitmotivem je temná obava, zda nás brutální ekonomizace po roce 1989 neuvrhla do smyslu zbaveného světa všeprostupující nicoty a prázdnoty a zda se naše národní společenství nerozpouští „v kyselinové lázni spotřebního blahobytu“.

Navzdory této skepsi Erazim Kohák nicméně zcela neztratil naději, že český národ svou současnou krizi překoná a najde v sobě sílu tvořivě navázat na nejlepší tradice „osvíceneckého humanismu svých obrozenců a první republiky“. Domnívám se, že památku Erazima Koháka, který 8. února navždy odešel do svého nebeského srubu, nejlépe uctíme, když se ze všech sil zasadíme o to, aby tato jeho křehká naděje nebyla zmarněna.

Autor je docentem filosofie na FF UK v Praze