Policie navrhla obžalovat rodiče chlapců, kteří se utopili v jezeře Lhota

Policie navrhla obžalovat rodiče dvou vietnamských chlapců, kteří se předloni utopili v jezeře Lhota nedaleko Prahy. Podle policistů se všichni tři dopustili z usmrcení z nedbalosti, protože ztratili chlapce z dohledu, a ti utonuli. Případ tehdy vyvolal velkou pozornost. Podle prvních svědectví a zpráv v médiích nešťastné rodině nikdo nepomohl, nejspíš proto, že jsou Vietnamci či vietnamského původu. Rozhořčení nad domnělým rasismem zaměstnanců areálu i přihlížejících lidí sdílelo několik dní celé Česko - než reportérka Respektu Ivana Svobodová celý případ zrekonstruovala a ukázalo se, že celá tragédie byla mnohem jednodušší. 

První srpnový čtvrtek utonuli v jezeře Lhota kousek od Brandýsa nad Labem dva vietnamští chlapci - a o den později smutnou událost doplnila šokující zpráva, co mělo tragédii provázet. Redakce Blesku a TV Prima se vydaly na místo a přinesly svědectví návštěvníků jezera, z nichž vyplývalo, že děti mohly možná žít, kdyby byl personál areálu akceschopnější a především se nechoval přezíravě.

Hlavním argumentem zveřejněných výpovědí, že personál areálu nedělal, co měl, byl čas. První hlášení rozhlasu o ztracených dětech se ozvalo kolem půl třetí odpoledne. Na videu agentury Aktu.cz zveřejněném na zpravodajských webech se den po tragédii objevilo svědectví ženy, jíž nebylo vidět do tváře: tvrdila, že děti nebyly k nalezení už od 13 hodin. To svědkyně – stejně jako další vystupující v reportáži Blesku jen pod křestními jmény – přikládala tomu, že personál dlouho nereagoval na soužení vietnamských rodičů a policii nezavolal. Ve svědectvích se objevilo i anonymní tvrzení, že matky „prosily marně o pomoc“ a „ta paní z kanceláře“ nereagovala. „Kdyby to nebyli Vietnamci, chovali by se jinak,“ znělo z reportáží.

Informace o tom, že „policii zavolali až po dvou hodinách“ - případně že „uběhla strašně dlouhá doba, než to vůbec vyhlásili rozhlasem“ - se veřejným prostorem rychle roznesly. Uchytily se na sociálních sítích, a ještě týden po tragédii rezonuje ve vyprávění lidí na pláži u jezera, že „ta paní z kanceláře Vietnamcům tykala a nechtěla včas pomoct“. Co se tedy u jezera první srpnový čtvrtek vlastně dělo - a kdo to může věrohodně dosvědčit?

Až o půl třetí

Ta kancelář je v přízemním domku s verandou označeném červeným křížem na kraji borovicového háje, vedle ní zleva i zprava stojí stánky s občerstvením a před ní stolky a lavice, u nichž návštěvníci posedávají s kávou a smažákem; za nimi začíná písečná pláž, u mola jsou přivázána šlapadla k zapůjčení. Od mola směrem vpravo je pláž zvaná „dětská“ - jezero je tu mělké a lidé ještě desítky metrů od břehu dosáhnou na dno. A právě v oblasti dětské pláže potápěči nakonec našli těla utonulých chlapců.

Týden po tragédii sedí na verandě dva starší pracovníci a jedí oběd, který si právě ohřáli, s nimi tři brigádníci středoškolského věku, jeden zametá, a dvě starší ženy důchodového věku, které tu řeší předávání směn v pokladně. Ta hlavní „paní z kanceláře“, která tu pracuje na druhém nejdůležitějším postu za ředitelem už 12 let a jejíž chování bylo středobodem všech stížností svědků, sedí uvnitř. Na verandě panuje atmosféra, v níž je novinář v roli někoho, kdo přišel ubližovat.

„Nebude s vámi mluvit,“ vyřizuje paní v pruhovaném triku vzkaz z kanceláře. „Proč o tom vůbec píšete, proč to otvíráte,“ říká podrážděným tónem blonďatá pokladní. Odpověď neposlouchá, staví se zády, pak jde okatě šeptat mládencům na brigádě, aby s novinářskou návštěvou také nemluvili. „Pojď sem, něco potřebujeme, slyšíš, pojď sem,“ volá ženský hlas z kanceláře opakovaně na staršího muže na verandě, který začne spontánně vyprávět o zkušenosti plavčíků s nepozornými rodiči. Po chvíli mu dojde překlad toho volání: „Mlč.“

Až když se na verandě zjeví ředitel areálu Robert Nedvěd, přidá se k hovoru i žena dosud skrytá v domku. A nedůvěra se zhmotní do slov: nemá cenu nic říkat, stejně to překroutíte, stejně pak někdo řekne, že jsme nic nedělali, kdosi z novinářů s kamerou tu na nás řval. To máte čisté svědomí? Jiný štáb natočil kruhy dětí, které vůbec nebyly jejich… Co jsme dosud vysvětlili, se stejně v médiích překroutilo a přebilo svědectvími nějakých jiných lidí.

Informaci, že maminky hledaly své děti už od 13 hodin, neumějí dosvědčit. "Nevím, jak dlouho hledali rodiče své děti vlastními silami, nám to říct nepřišli. Tady v kanceláři jsem se o pohřešovaných dětech dozvěděla kolem půl třetí,“ říká ta „paní z kanceláře“, i ona v důchodového věku. Po neštěstí v jezeře prý cítí, že se proti ní obrací hněv veřejnosti, nepřeje si uvést své jméno.

„Přišly mi to říct dvě české návštěvnice, jestli víme, že tu běhají nějaké Vietnamky, kterým se asi ztratily děti. Vyšla jsem hned ven, vidím vietnamského tatínka s malým kloučkem, nemluvil česky, ale pochopila jsem, o co jde, ukazoval mi mobil, napsal do něj jména chlapců. Hned jsem to šla vyhlásit rozhlasem, volala jsem policii i záchrannou službu. Pak mi došlo, že ty děti mi nebudou při hlášení rozumět a neuměla jsem jejich jména tak dobře přečíst, tak je pak rozhlasem vyvolával i tatínek vietnamsky. A policii a záchranku jsem volala okamžitě. To, co říkají ty svědkyně, je lež, ať jim ten jazyk upadne. Mně je úplně jedno, jestli je člověk žlutý, nebo modrý, dělám to, co mám: volám policii a vyhlásím rozhlasem zprávu o pohřešovaných dětech.“

Plavčík v tu dobu obcházel kolem vody, což je prý jedna z jeho povinností, z můstku lze přehlédnout jen malou část rozlehlého jezera. Vyvolali jej rozhlasem a také všechny přítomné zaměstnance - k dispozici jich tu žena z kanceláře měla sedm. Všichni dostali pokyn do příjezdu policie hledat dva vietnamské chlapce. Otec požádal v kanceláři o kolo a objížděl pláž. Matky chlapců dál běhaly po borovicovém lese v areálu a volaly své děti. Nejmladší dítě z vietnamské rodiny, asi dvou či tříletého chlapce, si vzala do péče žena z kanceláře.

Hlášení se opakovalo: od „dva sedmiletí chlapci ať se dostaví do kanceláře“ přes hlášení ve vietnamštině až po žádost o pomoc veřejnosti. Rozhlasem hledali člověka, který by uměl vietnamsky i česky – rodiče dětí česky téměř nemluvili a nereagovali příznivě ani na angličtinu. Na výzvu se dostavili tři dvoujazyční lidé; dva poslali zpátky na deku, jedna paní zůstala a po celou dobu pak tlumočila. Proč ale nikoho nenapadlo hledat ve vodě?

„Protože ta informace od rodičů zněla, že jsou na souši,“ říká ředitel areálu Robert Nedvěd na verandě před kanceláří. Nebyl tu v osudný čtvrtek od začátku, přijel později, ale slyšel prý, jak rodiče reagují na pokusy domluvit se anglicky – a vyšlo z toho, že „water no“ (voda ne). „Z toho jsme chápali, že děti se neztratily ve vodě. A sami rodiče taky hledali jen na pláži a po lese,“ dodává.

„A od začátku ukazovali rukama – že voda ne, že tam, tam,“ gestikuluje žena z kanceláře směrem k lesíku za stánky s občerstvením, když předvádí, jak se dorozumívali. „A nám se tu stává každou chvíli, že se ztratí děti, za chvíli se najdou, jak si někde hrají. Tohle se za dvanáct let, co tu pracuju, nikdy nestalo. Všichni jsme předpokládali shodně s rodiči, že se děti někde zatoulaly.“

Chuť na zmrzlinu

V restauraci Dong Do v tržnici SAPA v pražské čtvrti Libuš sedí u kávy Tran Hai Ha, tatínek mladšího z utonulých chlapců. Právě dokončil modlitby za svého syna v budhistické modlitebně. O smrti svého pětiletého syna a jeho vzdáleného, o dva roky staršího bratrance (matky chlapců jsou sestřenice) se dozvěděl v den tragédie telefonicky od příbuzné. S matkou syna – má s ní ještě staršího, devítiletého chlapce, který právě tráví prázdniny ve Vietnamu – se před časem rozešli, nežijí spolu a vztahy jsou narušené. U jezera se synem tak nebyl.

Chlapec byl tedy u jezera jen s matkou, druhý, sedmiletý s oběma rodiči. „Dozvěděl jsem se pak od příbuzných, co se stalo. Dětem se na pláži zachtělo koupit si zmrzlinu. Tatínek druhého chlapce vzal děti ke stánku. Když stál ve frontě, kluci někam zmizeli a on si toho nevšiml. Maminky si myslely, že jsou děti s ním, tak si povídaly, fotily se, neměly starost,“ říká vietnamsky, o překlad se stará tlumočnice u stolu. „Otec pak za maminkami přišel a oznámil jim, že neví, kde kluci jsou, u matek taky nebyli, tak je začali hledat.“

Jak dlouhá doba uběhla od chvíle, kdy tatínek staršího chlapce zjistil, že děti zmizely, do chvíle, než se ukázalo, že nejsou ani u matek a je třeba hledat, Tran Hai Ha neví. Ani další podrobnosti: třeba kolik bylo hodin, jak dlouho hledali rodiče své děti a kdo a jak jim pomáhal. „Můj syn měl vodu moc rád, ale neplaval. Přítomné maminky ani otec nevěděli, jestli šli kluci do vody, neviděli to, mysleli si asi, že když se ztratili na břehu, tak pobíhají po koupališti.“

Podle toho to vypadalo i na místě, když se děti ztratily. Maminky prohledávaly okolí jezera, otec také, u toho měl na starosti ještě mladšího syna. Zejména matky mladšího chlapce si při hledání všimli někteří návštěvníci: měla oblečení výrazné červené barvy, chodila po pláži a volala něco vietnamsky. Časem u toho plakala. Někteří návštěvníci jí začali pomáhat. Když zaznělo hlášení rozhlasu, hodně lidí přišlo nabídnout pomoc ke kanceláři - pracovnice kanceláře říká, že v jednu dobu tam bylo i sto lidí, jež posílala hledat po březích.

Kolik tedy bylo hodin, když rodiče zjistili, že nemají své děti, to už má nejspíše zjištěno policie ve spisu, ale informace v něm jsou zatím tajné.

To až my

Michaela Orlíková si všimla, že se něco děje, když se vracela s kamarádkou z oběda u stánku na pláži. Usměvavá černooká žena je jednou ze svědkyň, které pro TV Prima popsaly detaily o nehorázném chování „paní z kanceláře“. „Teprve my jsme začaly volat záchranné sbory, až pak oni (ukazuje na záznamu ke kanceláři) začali něco dělat a rychle něco řešit,“ říká ve zpravodajství TV Prima ve videu nazvaném Výpověď svědkyní, ze které jde mráz po zádech. Vedle ní stojí před kamerou Jana Němcová, jež číslo vytočila, a i ona dosvědčuje, že byla první, kdo vůbec telefonoval z areálu o pomoc.

Na svém Facebooku Michaela Orlíková také napsala, že ze strany kanceláře se nejdřív po ztrátě dětí „hodinu nic nedělo“. To je ve shodě se všeobecně sdílenou informací, že rodiče hledali děti už kolem jedné hodiny, aniž jim „paní z kanceláře“ pomohla.

Časový sled týden starých událostí loví na předzahrádce řadového rodinného domku v Praze z paměti, ale má pocit, že poprvé si všimla zoufalé maminky pobíhající po pláži „někdy po jedné hodině nebo kolem půl druhé“. Při podrobnější rozpravě se ukáže, že ten čas přesně říct nelze – s kamarádkou se vydala na oběd „v jednu nebo o půl druhé, tak nějak“, u prvního stánku neměli teplá jídla, tak šly k jinému, tam obědvaly, a cestou zpátky na deku zahlédly maminku mladšího hocha, jak zoufale pobíhá po pláži, něco vietnamsky volá a pláče. Při propočítávání času Michaela Orlíková připouští, že to mohlo být později, než se dosud domnívala.

S kamarádkou pochopily, že se plačící matce ztratily děti. Zašly tedy na nuda pláž v ohbí jezera, ale kluky nenašly. „Nenapadlo nás, že by mohli být ve vodě, když maminka běhala po souši. Napadlo mě, že by kluky mohla zajímat nuda pláž,” říká, “ale nebyli tam, tak jsme řekly té mamince, že jsme chlapce nenašly, a šla jsem zase na deku,“ říká.

Po chvíli na dece si všimla, že plačící matka jde oblečená do vody, tam si sedá, něco volá, noří hlavu pod vodu, vypadalo to prý jako projev silného zoufalství. To už bylo poté, co rozhlas hlásil zprávu o ztracených dětech. Bála se, že se paní utopí nebo že o to bude usilovat, a bylo jí divné, že její počínání nebudí pozornost personálu, který byl na dohled. Šla matku z vody vytáhnout – pomohla jí jedna z rekreantek. „A pak už jsem ukázala na ženu s telefonem na břehu a řekla – vy volejte pomoc. Nejdřív jsem řekla ´volejte někdo´, ale lidé koukali a nikdo nereagoval, tak jsem pak ukázala na konkrétní paní. A až ona to byla, kdo jako první vůbec někam zavolal,“ popisuje, jak je to s telefonátem na policii, o němž pak shodně s Janou Němcovou - tou, na niž ukázala a řekla „volejte“ - svědčily v reportáži. Kolik bylo hodin, zjišťuje textovou zprávou od Jany Němcové, která má čas telefonátu zaznamenán v mobilu. Odpověď zní: bylo to ve 14:46 hodin.

To ovšem není čas prvního hlášení na policii, jak sděluje do telefonu mluvčí mělnické policie Eva Hašlová. „První oznámení přijala Policie České republiky kolem 14:30 hodin,“ říká mluvčí, „a přišlo od obsluhy Jezera Lhota.“ První telefonát policistům tedy přišel od pracovnice kanceláře – v době, kterou označuje jako čas, kdy jí přišly dvě ženy oznámit, že tu vietnamské matky hledají děti, a ona se to vydala zjistit. Proč si tedy vlastně Michaela Orlíková myslela, že personál nekonal, nevolal na policii - a že se hodinu nic nedělo?

„Někdo to tam říkal, že odmítli z kanceláře volat na policii. A lidi chodili a říkali, že je z kanceláře vyhodili,“ odpovídá. Teď, když ví, že s prvenstvím v oznamování na policii se to má jinak, než se domnívala a než říkala do kamer, přikládá to celkovému chování „paní z kanceláře“. Že sama od ní zažila nepříjemné chování, když po vytažení z vody přivedla vietnamskou matku na verandu před kanceláří a ošetřovnou - pracovnice kanceláře si matku přebrala, ale Michaelu Orlíkovou vyhodila. „Chtěly jsme normálně pomáhat, ale prý že se jí nemáme plést do práce, ať jdeme pryč,“ říká. „Když jsem tohle zažila na vlastní kůži, neměla jsem důvod nevěřit tomu, co se říkalo mezi lidmi: že kancelář odmítla volat na polici a vyhodila lidi, kteří to přišli nahlásit. Způsobili si to tím, že na nás byli hnusní.“

Ona sama si vlastně zpětně uvědomila, že na policii mohla zavolat i ona - a už v době, kdy matku chlapce potkala poprvé cestou z oběda. Ale jak říká, předpokládala, že už to určitě někdo udělal, protože s plačící matkou tam mluvilo víc lidí. A že v tu dobu, kdy matku poprvé potkala, ještě o ztrátě dětí nemusí být informována ani kancelář areálu, ji také nenapadlo.

Maminka ztraceného syna prokazatelně chodila po pláži a hledala děti ještě před půl třetí (od kdy přesně, to není  jasné), ale podle všeho do kanceláře skutečně nedošla. Možná proto, že netrefila, možná proto, že už se předtím stavila v budce s občerstvením a vietnamsky s mobilem a fotkami dětí žádala o pomoc tam. To dosvědčuje prodavačka stánku kousek od kanceláře, starší paní, která tu smaží sýry. „Byla tady, něco mi ukazovala v mobilu, nevím, kolik bylo, ale já jsem sem přišla kolem čtvrt na tři. Nerozuměla jsem jí a poslala jsem ji do kanceláře. Teď už vím, že tam nedošla,“ říká prodavačka. Slovu kancelář matka ztraceného chlapce zřejmě nerozuměla, nebo ji neuměla najít.

Sled událostí

Překvapena informací, že nebyla první, je i Jana Němcová, která po vytažení matky na souš vytočila číslo na policii. „Že ještě nikdo nevolal, tam říkali lidi, že to nechtěli udělat,“ říká. Ve svém mobilu má přesný sled událostí: když zaznělo první hlášení, napsala textovou zprávu kamarádce (14:35), natočila, jak dávají hasiči čluny na vodu (15:33) a prohledávají bezúspěšně dno i pomocí sonaru, vyfotografovala přivolané potápěče, jak jdou do vody (16:20) - ti mrtvé děti našli kolem 17. hodiny.

Co tam zaznamenáno nemá, to skládá z paměti, a ta jí napovídá, že se skutečně v kanceláři odmítli ztracenými dětmi zabývat: paní Němcová si všimla, že po setkání s hledající vietnamskou maminkou šla do kanceláře starší paní v červených plavkách, aby nahlásila ztrátu dětí. Kousek od paní v červených plavkách totiž  na břehu ležely kruhy chlapců, kterých si vietnamská matka všimla. „To bylo dávno před půl třetí, někdy před druhou nebo ve dvě, tak proč jim tak trvalo, než tu policii zavolali?“ ptá se.

Časový údaj „dávno“ odečítá takto: když přišla k jezeru, rozložila deku a vysvlékla se, pak se šla hned zchladit do jezera, v něm nějakou dobu pobyla, pak si na dece povídala s pánem, který měl na sobě triko FC Barcelona, chtěla zjistit, kde se dá sehnat. Jak dlouho mluvili, přesně neví, poté chvíli odpočívala, a pak si všimla situace s nalezenými kruhy a ženou v červených plavkách, jak to jde říct do kanceláře o ztracených dětech.

Když se Jana Němcová podívá na lístek z pokladny ze dne smrti dětí, který nevyhodila, vidí, že její čas vstupu je na něm označen 13:21. To skutečně stihla všechno včetně koupání od 13:21 do dvou hodin, kdy říká, že z deky viděla jít ženu v červených plavkách do kanceláře? „Možná to bylo spíš po druhé, asi tak ve čtvrt na tři, nebo někdy mezi druhou a půl třetí,“ připouští Jana Němcová. Kolem půl třetí přitom přišla podle svědectví pracovnice kanceláře skutečně nějaká žena nahlásit ztracené děti.

Takhle se údaje jako „dávno“ nebo „hodinu před hlášením“ rozpouštějí i v dalších svědectvích oslovených lidí. Poskládat zpětně sled událostí lze jen podle toho, že „dostali hlad, takže bylo něco po poledni“ nebo že „byli jsme ve vodě asi půl hodiny a pak se to stalo, nebo vlastně možná to byla hodina“ anebo taky „vím to, říkal to tady někdo“. Možná mají v mnohém pravdu, ale zdá se, že dojem o xenofobii a laxním přístupu kanceláře areálu je postaven na vratkých nohou. A drobnosti, které se navzájem nabalily a doplňovaly, tu pak kolovaly od člověka k člověku, až to někdo řekl novinářům. Jana Němcová například říkala v televizní reportáži coby jako další důkaz, že organizace jezera nestojí za nic, že hlášení rozhlasu ani není slyšet na druhý břeh. Respekt to vyzkoušel o pár dní později – hlášení rozhlasu pronášené hlasem pracovnice kanceláře o nalezených klíčích od auta se tam ozývalo přes vodu zcela zřetelně. „Říkal to tady nějaký pán, že to není na druhou stranu slyšet,“ vzpomíná Jana Němcová.

Michaela Orlíková v reportáži TV Prima uvedla mimo jiné, že ví od matky mladšího chlapce, jak se to událo: že se jen na chvilku otočila – a kluci byli pryč a zbyly jen prázdné kruhy na vodě. S tím otočením prý to nějak pochopila, i když maminka česky téměř nemluvila. Tu druhou část odpovědi o kruzích na vodě jí napověděl redaktor – a ona přikývla a zopakovala ji. Viděla ty kruhy? „Ne, já jsem je neviděla, ale paní o kruzích nějak mluvila, ukazovala na místo na břehu.“

O prázdných kruzích na vodě mluví lidé na koupališti týden po tragédii taky. Přemýšlejí, proč všechny nenapadlo jít do vody, když se přece ve vodě našly prázdné kruhy - lidé je viděli v televizním zpravodajství. V reportáži TV NOVA se skutečně v závěru reportáže o smrti dětí objevily dva dětské kruhy houpající se na vodě – ale ty chlapcům nepatřily. Šlo o nahraný ilustrační záběr.

Na kafíčku

Lidé, mezi nimi i Michaela Orlíková, se odkazují na svědectví ženy, která pomáhala vytahovat vietnamskou maminku z vody - je to bývalá zdravotní sestra, kterou „z kanceláře vyhodili dávno předtím“. Ta zdravotní sestra se jmenuje Lucie Peterová, na pláži byla s přítelem a dcerou. Při rekonstrukci se ukáže, že to „dávno“ bylo někdy kolem půl třetí, ve chvíli, kdy už se děti oficiálně hledaly, a policie byla na cestě. Lucie Peterová přišla říct pracovnici kanceláře, ať rozhlasem vydá pokyn k vyklizení jezera - že pak třeba bude něco vidět. „A taky že potom někdo může jít do vody ty děti hledat,“ upřesňuje Lucie Peterová, „ale odpálkovala mě, ať se jí nepletu do práce, že by to  šířilo paniku.“ Pracovnice kanceláře vyhlásila „ven z vody“ až později, když už přijížděli policisté, čas není znám. Policie pak vyhlásila totéž.

Lucie Peterová trvá v telefonátu týden po tragédii, že to, co se i od ní lidé doslechli a co se pak stalo všeobecně přijímanou a sdílenou informací, je určitě pravda. Tedy že se děti hledaly už od jedné hodiny. A odečítá: napřed byli ve vodě, pak seděla s dcerou u stánku a povídaly si „asi tak hodinu“, pak šla dcera na toaletu, pak poznamenal přítel, že je už určitě čas oběda - na hodiny se sice nepodívali, ale vychází jí, že dcera se mohla vracet z toalety zhruba v jednu, a to že už hledající vietnamskou matku zaznamenala, jak si zpětně uvědomila - i když v té době ještě chodila po pláži klidně, neběhala a neplakala.

„Na mě to tak působilo, že personál jednal až na tlak lidí, až když začali lidé mluvit o policii, začal být dychtivý pomáhat,“ říká, proč uvěřila informaci, že personál nechtěl zavolat pomoc a že ji volaly až dvě rekreantky. „A jestli je to tak, že se hledaly děti a personálu o tom nějakou dobu nikdo neřekl, proč si toho nevšimli sami? Sedí tam a nevšimnou si, že lidé hledají děti?“

Pracovnice kanceláře připouští, že v jednu chvíli skutečně jednala s lidmi zhurta: na začátku, když volala na policii, tam prý ještě žádní moc nebyli, ale po chvíli, jak říká, tam najednou stála spousta lidí. Někteří šli hledat podle jejích pokynů kolem vody, jiní na ni křičeli, že nic nedělá, a „pořád mi něco radili“. „Byl tam strašný kravál, tak jsem jim řekla, ať jdou pryč, ať se mi tam nepletou, že víme, co děláme. Čekala jsem na  příjezd policie“.

I tady v kanceláři ovšem týden po smrti dětí nějak pořád žije informace, že se hledalo skutečně už od jedné hodiny - slyšeli to v televizi a četli na webu. I oni to přijímají jako možnost. A i tady se šíří zprávy, které nejde nijak dosvědčit. „Ty matky si tady popíjely dvě hodiny kafíčko u stánku, fotily se, nevěděly, kde mají děti, no je to normální?“ říkala pracovnice kanceláře. Opravdu seděly tak dlouho bez dětí na kávě? „Ano, tady u toho stánku.“ A kde přesně, u kterého stolu to bylo? „To nevím, já jsem je neviděla, říkal to tady pak nějaký pán,“ odpovídá pracovnice kanceláře, „proč by to říkal, kdyby to neviděl?“

I ředitel areálu opakuje informaci, že rodiče nevěděli o svých dětech dvě hodiny. Jak to ví? „Mluvilo se o tom, že je neviděli už kolem jedné, někdo to říkal. A že tři dospělí neuhlídali dvě děti, to je především jejich zodpovědnost.“

Zprávy z vietnamské komunity mluví o tom, že mezi rodiči dětí vznikl kompetenční spor, kdo vlastně měl děti hlídat a kdo to zanedbal. „Rodiče jsou ve špatném psychickém stavu. Sehnal jsem jim psychologa, který se zaměřuje na posmrtnou problematiku, a jsou v péči budhistických mnišek,“ říká čestný předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Krátce po prvních svědectvích z místa tragédie prohlásil do médií, že  zodpovědnost samozřejmě je na straně rodičů, ale zároveň že šlo o projevy xenofobie. „Říkali to v televizi, viděl jsem ty kruhy na vodě, slyšel mluvit ty svědky a četl svědectví v Blesku. Vždyť podle toho tam dvě hodiny personál rodičům nepomohl, tak čemu mám věřit?“ říká Winter.

Prostě se z toho vypsat

Stálí návštěvníci areálu (jezero je kousek od Prahy a je vyhlášeno svým půvabem a čistou vodou) tvrdí, že tu rozhodně o xenofobii jít nemohlo – čistě proto, že v kanceláři areálu jsou trochu protivní tak nějak pořád. Že poradit si s cizinci, kteří až u pokladny zjišťují, že tu kartu neberou a eura taky odmítnou, je nad síly personálu; zkrátka návštěvníky pošlou pryč. A když hledají řidiče německého auta, tak to zatvrzele dělají v češtině, i když to nemá efekt, protože tak se to prostě dělá. Hlásí se, dokud někdo nepřijde: „Majitel žlutého auta s německou poznávací značkou ať se dostaví do kanceláře." A paní z kanceláře že je rázná, proto může někdy působit nepříjemně. Když tu jiné dámy o týden později utěšují ženu z kanceláře slovy „Tys to teda odnesla nejvíc, to je hrůza“, moc citlivě to ve světle dvou mrtvých dětí nepůsobí.

Nutno říct, že všichni svědci, s nimiž Respekt mluvil, byli zdrceni smrtí chlapců. Milí a laskaví lidé pod silnými emocemi z toho, že když se ztratí děti u vody, není tu najednou plno záchranářů, kteří bryskně prohledají dno. A muselo by to být opravdu rychlé - po čtyřech minutách pod vodou už je naděje na záchranu tonoucího mizivá.

Stejně silně to dění na koupališti zapůsobilo i na ženu, která na Facebooku vystupuje pod jménem Keiko Rico. Napsala  příspěvek, který poslalo dál 4,6 tisíce lidí, 1800 lidí ho komentovalo a přes pět tisíc ho označilo „lajkem“. Její příspěvek je plný zmaru a zklamání z lhostejných lidí, kteří mohli pomoct, ale bylo jim to jedno. Nazvala ho Zbytečná smrt dětí na Lhotě aneb Jak jsme selhali.

„Ptám se paní v kanceláři: volali jste policajty? Několik lidí postává okolo a ptá se na to samé. Paní říká: „Prosím vás, děcka jsou někde na hřišti, nevyvolávejte paniku, to se tady děje furt.“ Jedna z maminek tam leží na zemi v hysterii a pláči, nějaké ženy jí dávají vodu, personál dělá, že to přehánějí. Slyším jak nějaká blonďatá paní menšího vzrůstu na plačící maminku haleká: "Neválejte se po té zemi tak, co hysterčíte? Vždyť děcka ještě neumřely, ne? " Volám na paní v kanceláři, jestli mi dá aspoň číslo, že jdu taky oběhnout jezero,“ píše v něm.

Působí to, že právě toto je další svědectví, že kancelář policii hned nezavolala a zlehčovala situaci. To „aspoň číslo“ chtěla Keiko Rico proto, aby mohla dát vědět do kanceláře, kdyby děti při obíhání našla - vybil se jí totiž mobil. Jenže v době, kdy Keiko Rico mluvila s pracovnicí kanceláře, už byla policie na cestě. „To jsem říct nechtěla, že nevolali policii. Na tu otázku, jestli volali, jsem přímou odpověď nedostala, takže možná volali,“ říká majitelka účtu Keiko Rico do telefonu. Že z jejích slov plyne, že to areál neudělal, si všimla až z různých komentářů a mrzí ji to. A mrzí ji zpětně i to, že žena, která mluvila o hysterčení, se pak v jiných příspěvcích odkazujících na její slova stala zaměstnankyní areálu – tak to ale nebylo, byla to prý "typická čumilka“ z davu v plavkách.

„Uvědomuju si taky zpětně, že slova o tom, že se děti jistě někde najdou, nebyla výrazem zlehčování, ale že chtěla paní z kanceláře asi jen uklidnit atmosféru. Rozhodně jsem jí nechtěla ublížit," říká, „ten můj příspěvek byl zkrátka emoční výlev.“ Když viděla, co způsobil, zeptala se svého známého psychologa, jestli neudělala chybu, když popsala své dojmy pod vlivem smutku a špatné nálady. "Říkal mi, že jsem se prostě potřebovala z toho vypsat, ať se netrápím. Chtěla jsem to ze sebe jen dostat a taky snad upozornit, že by se lidi mohli chovat lépe a mohla by být lepší připravenost na takovou událost.“

Její představa lepší připravenosti spočívá v tom, co s odstupem zmiňovalo více lidí z místa tragédie: že měl někdo zavelet ´Jde se do vody´, ale nikdo takový se nenašel. A že se to mělo stát i navzdory informacím, že se chlapci ztratili na souši. „A moje představa je, že tohle by měl příště udělat místní plavčík nebo nějaký záchranář,“ říká pisatelka burcujícího příspěvku.

Místní plavčík na stupínku se takové představě smutně usmívá. V době tragického dramatu měl službu jeho kolega, on sám přišel až do rozběhnuté akce, kdy po hladině jezdily čluny s hasiči.  „Do vody bych skočil v případě, že bych viděl na hladině topícího se člověka, nebo v případě, kdy by mi rodiče řekli, že dítě zmizelo ve vodě a věděli by přibližně kde,“ odpovídá na otázku, co by se stalo, kdyby mu teď někdo nahlásil ztrátu dítěte. „Kdyby nevěděli, kde se dítě pohybovalo, tak kam bych měl skočit?“ ptá se a rukou obsáhne obrovské jezero. A preventivně zalarmovat lidi kolem, aby tu rojnici udělali a šli  s ním prohledávat dno?  Ani to si, jak říká, neumí představit. „Na to nejsme připraveni, nevím, jaký by to musel být nácvik.“

Čas na parte

Místo, kde našli potápěči těla dětí, působí jako součást dětské pláže, násypu pod vodou, kde si i daleko od břehu děti hrají s vodou po kolena. Mělčina je velmi rozlehlá. Jenže v určitém místě končí – a nikoliv v hloubce, ale podélně u břehu, násyp tam jde do propadu. Je to matoucí: člověk má vody po krk, a přitom daleko před sebou směrem do středu jezera, jen o dva metry vpravo, stojí lidé s vodou do pasu. Nejrozšířenější teorie mezi návštěvníky jezera tedy zní, že chlapci zkrátka ukročili z mělčiny do propadu – nebo jeden z nich, který s sebou vzal druhého.

Bylo to kousek od košaté borovice, dominanty dětské pláže, a návštěvníci tu s odstupem vzpomínají na srdcervoucí výjev: jak den po smrti dětí jejich rodiny uspořádaly pod tou borovicí budhistický obřad loučení a jedna z matek se opět vrhala do vody. Na přihlížející to působilo, že touží odejít tam, kde je její syn. Že se chce utopit.

„Utopit, no to nevím, vždyť je tam vody po kolena,“ komentuje to i týden po tragédii pracovnice kanceláře. „Jako začít hledat ve čtyři, když se od jedné ví, že jsou děcka fuč, to se tady fakt vyznamenali,“ říká o kus dál své partnerce v rozhovoru muž, který stejně jako ostatní narychlo balí deku a spěšně odchází od jezera. Nebe náhle ztmavlo, z borovic začalo pršet jehličí, silný vítr ohýbá kmeny, ozývá se praskání dřeva a lidé s respektem k divoké přírodě spěchají pryč, než začne bouřit.

Koncem týdne se na stránkách Česko-vietnamské společnosti objevila parte chlapců. Pětiletý Thanh a sedmiletý Manh budou mít pohřeb v úterý 14. srpna. Rodiče na smuteční oznámení vepsali kromě data i hodinu smrti svých synů: ve 14 hodin a 10 minut. Ze zprávy patologa ta informace být nemůže, ti neurčují smrt na minuty. Kde se tedy vzala? „Přesný čas smrti se podle vietnamské tradice musí stanovit - a když není hodina jistá, musí ji rodiče odhadnout,“ říká Milan Kusý z Česko-vietnamské společnosti, když se o tom poradí se svou vietnamskou kolegyní. „Téměř se stoprocentní jistotou to je hodina, kdy své děti ztratili z očí a už je nikdy nespatřili. Tak se to dělává.“