Poručík Láska (opět) zasahuje

Román Slib brněnského spisovatele Jiřího Kratochvila je v anotaci na zadní straně přiblížen jako parafráze na stejnojmennou knihu Dürrenmattovu. Kromě tohoto autora je ale možno nalézt v textu další přímé i nepřímé literární odkazy. Především na Vladimira Nabokova, jednou z jeho povídek se totiž inspiruje hlavní hrdina Kratochvilova románu architekt Kamil Modráček, který uvězní v brněnském podzemí estebáckého vyšetřovatele poručíka Lásku odplatou za smrt Modráčkovy sestry ve vyšetřovací cele. Téma tajného věznění ve sklepení mi rovněž připomnělo jiného oblíbeného Kratochvilova autora – Johna Fowlese a jeho román Sběratel.

Jiří Kratochvil nadhazuje v románu vícero otázek, jednou z nich je, nakolik se může literární dílo inspirovat skutečným životem a naopak, jak může literatura reálný život sama ovlivnit. Odpovědí je také více, Kratochvil ústy spisovatele Libora Hracha mimo jiné říká něco v tom smyslu, že někdy se fiktivní příběh může za nejbližším rohem skutečně odehrát, aniž by to jeho autor sám tušil. Nevím, jestli to pan Kratochvil ví, ale v jednom nejmenovaném jihočeském městečku skutečně žije policista s příjmením Láska. Myslím, že nyní je již v důchodu a nesloužil u Státní bezpečnosti, ale jako vyšetřovatel ve svém obvodu.
Kamarád mi kdysi vyprávěl tuto příhodu: Jakýsi zoufalec se vloupal ventilačním okýnkem do domku paní Růženy, která ho přistihla, jak se u ledničky láduje jejím salámem. Tato fortelná žena se sice zalekla, ale spustila na lupiče zhurta – lumpe, ruce nahoru, gatě dolů! Zloděj byl vylekaný zřejmě více než paní Růžena a nechal se snadno zpacifikovat, vyklopil na stůl obsah kapes a spolu se zavíracím nožíkem mu milá paní zabavila i několik drobných mincí. Na to přivolala policii a dostavil se poručík Láska, bez uniformy, bydlel totiž v sousedství.
Po konfrontaci na místě činu si lupič postěžoval, že mu byly zabaveny majitelkou domu osobní věci a poručík Láska, než si odvedl pachatele, se na rozčilenou ženu obrátil, a povídá – Růžo, těch dvacet korun mu musíš vrátit… Nevrátím, rozbil mi okýnko… Růženo, vrať mu ty peníze… neumím bohužel celou historku popsat stejně pikantně, jak ji vypráví můj kamarád, ale skutečně se to stalo. Poručík Láska existuje!

Příběhy splétané Jiřím Kratochvilem jsou stejně bizarní a v mnohém bláznivější a někdy fantastické. Zlatá klec na medvěda ve sklepení jednoho činžáku v Brně a v ní rozmanitá skupina vězňů – vedle poručíka Lásky ještě bývalé soukromé očko, toho času ve službách StB, Dan Kočí, porodník a detektivkář Štefl, prostitutka Irena, páter Klenovský, Josef Čepelák, prodavač tabulových a netabulových her, zubařka a Modráčkova manželka v jedné osobě, oblastní herec Dlask… a jejich věznitel, architekt Modráček, který vybudoval ve sklepení podivnou podzemní stavbu, odhlučněný a zcela soběstačný obytný komplex. Pracoval na něm potají navzdory době, která mu přervala stavitelskou kariéru a donutila ho projektovat místo vilek pro milionáře socialistické bytovky, mstil se estebákům, nepřátelské době, osudu.
Kratochvil rozvíjí široký propletený příběh, jednotlivé postavy si přinášejí s sebou své životní osudy. A vše, i když vychází z reálných poměrů, se stává absurdním, místy je to neuvěřitelné a magické. Střídání vypravěčských pohledů je u Kratochvila známá metoda, že občas někdo létá vzduchem nebo čaruje, na to už jsem si z jeho románů také zvykl. V rámci příběhu se střídají i žánry, autor místy napodobuje styl socrealismu, místy čteme detektivku (i když zde autor nectí jedno ze zlatých pravidel tohoto žánru – pátrání se iracionálně posouvá dál pomocí meditativních vhledů detektiva), dozvídáme se o architektonických zvláštnostech Brna, o komunistické měnové reformě, o práci bezpečnosti v padesátých letech a přitom vždy je třeba být ostražitý a snažit se rozeznávat vážný i nevážný tón, různé pasti a vtípky.
Kratochvil si s textem a se čtenářem především hraje. Z textu je cítit radost ze samotného psaní, i když místy jde tato vášeň podle mě na úkor jisté užvaněnosti, nicméně i to patří ke stylu psaní Jiřího Kratochvila. Cítím, že autor je sedmilhář a chce mě obalamutit, nevěřím, že v Brně existuje vila s půdorysem hákového kříže, ale čtu dál, nezdá se mi historka z Le Corbusierovým obrazem, ale dál obracím stránky, pochybuju, že Nabokov byl kdy v Brně na návštěvě u svého podivínského překladatele, ale na druhou stranu vím, že zmíněná povídka skutečně existuje…
Když se dostanu k posledním kapitolám knihy, tuším otevřený konec, ano, pointa je zpochybněna, stejně jako účinnost pomsty architekta Modráčka, který z touhy po odplatě a snahy nechovat se přitom jako oni vytváří nakonec podobně zrůdný a absurdní experiment s podzemní komunitou nedobrovolných nájemníků. Pobavil mě sebeironický autoportrét autorův, Jiří Kratochvil se totiž v závěru objeví sám coby vedlejší postava románu, protivný neurotický chlápek, který pumpne bývalého kolegu z rozhlasu o sto padesát korun. Zamrazí mě při čtení sugestivní kapitoly Jedna noc ze života Ivana Sluky. I zde je ironie, ale temná a jaksi zlověstná.

Bylo by možno psát dál o tomto rozvětveném, záludném textu, ale snad není nutno prozrazovat víc, abych ty, co román neznají, nalákal na pozoruhodnou knihu, do které když se začtou, už ji neodloží. Jiří Kratochvil jde dál svou cestou spisovatele – solitéra a myslím, že dalším románem potvrzuje svou výjimečnost a jedinečnost moderního autora současné české literatury.

Jiří Hájíček (1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005. www.hajicek.info