Reportáž z míst, kde se rozhodnou americké prezidentské volby

Okrsek Door County ve státě Wisconsin je jedním z míst, jež chcete navštívit. Rozkládá se na malebném poloostrově, který trčí jako zdvižený prostředník směrem na sever do vod Michiganského jezera. Je zvlněný, porostlý lesy a rozlehlými třešňovými sady. Na rozeklaném pobřeží se nacházejí divoké pláže, jezerní voda je na konci léta příjemně vyhřátá, atmosféra uvolněná, odpočinková. Ale zdvižený prostředník je přesto nějakým způsobem přítomný. 

Jednak celý poloostrov slouží během letních měsíců jako útočiště často ne úplně nejchudších Američanů, takže v přístavech tu kotví luxusní plachetnice pojmenované třeba Well Played, v tomto kontextu zhruba Takhle se to dělá. A pak je tu jiný lokálnější vzdor, protože poloostrov se systematicky vzpěčuje představě, že Amerika je fatálně rozdělená; zatuhlá do neprostupných názorových táborů, téměř na pokraji občanské války.

Door County je totiž okrsek, který nevolí stále stejně. Naopak, střídá vítěze voleb, a co je ještě zajímavější, střídá je už čtvrt století přesně ve shodě s konečnými výsledky platnými pro celou Ameriku. V roce 2000 a 2004 tady zvítězil George W. Bush. V roce 2008 a 2012 Barack Obama. V roce 2016 Donald Trump. V roce 2020 Joe Biden. A v roce 2024… 

„Já chápu, že tohle byste chtěli vědět,“ směje se redaktorka místních novin Debra Fitzgerald. Sedíme v moderní redakci týdeníku Door County Pulse v pobřežním městečku Baileys Harbor. Na zahrádkách posedávají turisté. Vzduch je průzračný, obloha modrá, vítr svěží. Tíha světa se zdá daleko.

Oživlý leták 

Už příjezd na wisconsinský poloostrov naznačuje, že tady je něco jinak. Až dosud byla cesta americkou krajinou v podstatě vždy jednoznačná: buď měli lidé na zahrádkách a v oknech cedulky podporující Donalda Trumpa, nebo naopak jednotně nápisy propagující Kamalu Harris. Když jsme na opačné straně Michiganského jezera vedli debatu se zarytým celoživotním demokratem Garym Knappem, vyprávěl nám o své opuštěnosti v severské krajině, kde lidé unisono volí republikány.

Nad domem mu vlála americká vlajka, generační příslušnost k hippies pak signalizovala pacifistická vlajka s nápisem „Peace“, Mír. Dál Gary nešel, jednak neměl ve svém okolí koho přemlouvat či ovlivňovat, jednak nechtěl riskovat otevřený konflikt se zcela opačně orientovanými sousedy. O svých obavách dávat otevřeně najevo podporu demokratickým kandidátům v rudých, tedy republikánských, okrscích, mluvili demokraté častěji. Někteří zmiňovali rozbité cedule.

Tady v Door County se signály podpory vzájemně mísily, jako bychom projížděli oživlým propagačním letákem vzorně fungující demokracie. V jednom domě se zjevně rozhodli pro Trumpa, za rohem oslavovali „Kamalu“. Debra Fitzgerald překvapená nebyla, v jejím podání to spíše vypadalo, že si zhruba čtyřicetitisícová komunita na malebném poloostrově udržela běžné politické instinkty a nenechala se strhnout k extrémům populistické éry posledních let. „Podívejte se, tahle země byla rozdělená vždycky. Máme takový politický systém, jsou tady dvě dominantní strany,“ vysvětlovala. Žádná selanka to podle ní nikdy nebyla, ale lidé s rozdílnými názory spolu dokázali normálně občansky žít. 

Skončí to křikem 

My jsme se během cesty naopak běžně setkávali s líčením naprostého míjení. Demokratičtí aktivisté vyprávěli, že se nesnaží agitovat mezi republikány, padly zmínky o tom, že je to ve venkovských oblastech nebezpečné, protože lidé mimo města mají ostré psy. Republikáni se tvářili, že v podstatě žádné demokraty neznají a jsou rádi, že nám, cizincům, mohou vysvětlit, jak se věci mají. Padala slova o rodinných hádkách. 

„Skončí to vždycky křikem,“ popisovali distingovaní středostavovští Američané třeba pokusy o rodinnou oslavu Dne díkůvzdání. „Jsem v rodině jediný volič demokratů, je to podle mě dáno čistě datem narození, zažil jsem ve formativním věku klíčové roky vzestupu kontrakultury v šedesátých letech,“ vysvětloval pod svou mírovou vlajkou zmíněný Gary Knapp v Michiganu.

„Teď je mi přes šedesát a moje devadesátiletá maminka mi dodnes říká: Vůbec nechápu, co jsem v tvém případě udělala špatně.“ Smějeme se, je to samozřejmě i trochu lechtivý vtip, ale v Garyho očích se zároveň mihne záblesk osamělého smutku. Úplně humorné mu to nepřipadá.

V Americe je všechno nějak radikálnější, například kontrast mezi venkovem a velkoměstem je mnohem ostřejší, než jsme zvyklí v Evropě. Zároveň ani tady přece jenom nebývalo zvykem točit varovné filmy jako Občanská válka, který byl do kin uveden na jaře a ukazuje rozvrácenou Ameriku blízké budoucnosti. Natož vyhrožovat ozbrojeným povstáním. 

Co se stane, pokud Trump nevyhraje? ptali jsme se u rodinné večeře v Butleru, městě z první části reportáže. „Válka,“ zněla rychlá odpověď jednoho z mužů. „Chlapi to s válkou trochu přehánějí, oni to nemyslí úplně vážně,“ mírnila vzpurnou reakci jedna z žen u stolu. Ale je jasné, že přijmout případnou porážku „jen tak“ si příliš představit neumí.

Demokraté nebo lidé, kteří se definují jako politicky nezávislí, měli tendenci podobné výhrůžky zvažovat racionálně – často jim vycházelo, že „trumpisté“ nejsou u moci, a nemohou tedy nic systematického organizovat. „Představitelné je několikadenní povstání, ale nikam nepovede, dopadne to podobně jako 6. ledna,“ analyzoval hrozby ozbrojeného občanského střetu v michiganském Grand Rapids Nick, bývalý příslušník armády a absolvent elitní a vojenské akademie ve West Pointu. 

Podobné hodnocení situace obvykle vedlo ke konstatování, že omezené nepokoje jsou rozhodně lepší varianta než představa, že se Donald Trump vrátí k moci, lépe připravený a obklopený lidmi, kteří jsou ochotni začít od základu měnit systém americké demokracie. Zbraně a nějaká míra násilností po případném Trumpově neúspěchu nikomu nepřišly nepředstavitelné nebo nemyslitelné.

A za týden se zas sejdeme

Debra Fitzgerald je zjevně rozladěná z podobných popisů nálad a z tlaku směrem k polarizaci, který podle ní na celkem odlehlou poloostrovní komunitu vytváří „velký“ svět za jejími hranicemi. V redakci týdeníku Door County Pulse popisuje, že okrsek se stal pro svou schopnost odrážet celkový výsledek voleb samozřejmě středem zájmu. Deník The Washington Post si odsud vystřihl několik reportáží, ale podle novinářky, jež dříve pracovala ve velkých médiích jako deník Chicago Tribune, v nich dramaticky vypichoval právě tektonické zlomy, z nichž může na povrch vyvěrat zloba a spor kulturních válek, třeba téma nelegální migrace, a potlačoval všechno ostatní. 

Do Door County skutečně přicházejí přistěhovalci hispánského původu, což v komunitě, kterou z 92 procent tvoří běloši, přináší změnu. Přistěhovalci pracují na farmách a vlastně umožňují jejich chod, protože celá oblast prosperuje a trpí akutním nedostatkem pracovní síly. Nových příchozích jsou řádově stovky a vlastně nikdo, koho jsme se ptali, nevidí akutní problém – místní trápí spíše zvýšený ruch spojený s turismem, vysoké ceny bydlení (univerzální téma po celém rozvinutém světě) a kvalita spodní vody. 

Na bitku kvůli přistěhovalcům to tady úplně nevypadá. Na sobotním farmářském trhu v místním „hlavním městě“ Sturgeon Bay prodává svoje vlastní knížky Sue Jarosh. Je to zarytá demokratka, jedna z mála, která nepropadla panice, když letos na jaře vyšlo během debaty najevo, že Joe Biden, plus minus stejně starý jako ona sama, není úplně v kondici absolvovat pořádnou předvolební kampaň. Je věřící žena, a řešila tudíž situaci po svém. „Řekla jsem Bohu: Musíš s tím něco udělat. O on udělal!“ pochvaluje si se smíchem nástup Kamaly Harris. 

Energická spisovatelka a důchodkyně je jako zjevení; slunce, které teď svítí na celý trh, město i klíčový volební okrsek. Svět jde podle ní správným směrem, všechno nakonec dobře dopadne, víra v tomto bodě zjevně docela pomáhá. Kolem prochází stoupenec Donalda Trumpa s předvolební cedulí a atmosféra vůbec nehoustne. 

Muž s cedulí před chvílí postál na pár slov u stánku Davida Mainlanda, jenž tady propaguje sbírku na lidi postižené jako on sám roztroušenou sklerózou a který bude rozhodně také volit Kamalu Harris. „Víte co,“ vysvětluje uvolněnou atmosféru Sue, „tady to chodí takhle: Máme partu kamarádů, hrajeme spolu bingo. Čtyři z nás jsou republikáni a šest demokrati, a když jsme spolu, raději se o politice vůbec nebavíme. Ale když ti čtyři odejdou! Nebavíme se o ničem jiném! A strašně je pomluvíme, úplně jim umyjeme p…del. No a za týden se sejdeme zas.“

Ideologii neřeším

Nedaleko odsud, v kavárně o pár ulic dál směrem k přístavu, se s námi v neděli ráno schází místní politik. Joel Kitchens je letitým zastupitelem Kongresu ve státě Wisconsin. Je republikán, ale do politiky vstoupil ještě před érou Donalda Trumpa, populismu a kulturních válek. Hlavním tématem prakticky založeného šestašedesátníka, původním povoláním veterináře, byla právě kvalita spodní vody.

Kitchens je republikán, jaký by už dnes vlastně ani neměl existovat. Kandiduje systematicky v okrsku, který osciluje mezi podporou republikánům a demokratům. Zároveň si dovolí kritizovat Donalda Trumpa. Pokud kandidát neprokazuje vůči nedotknutelnému lídrovi oddanou loajalitu, v dnešní Republikánské straně je zvykem, že je v primárkách okamžitě napaden „zprava“ – a politicky zničen. Uvnitř Republikánské strany se ujala hanlivá nálepka RINO, „Republican in name only“, republikán jenom jménem, která funguje jako pomyslný terč na zádech svého nositele.

Připomeňme si, že do zradikalizované strany se dnes už „nevejde“ třeba bývalý prezident George W. Bush (nebyl ani přítomen na stranickém sjezdu), že demokraty raději podpořil jeho viceprezident Dick Cheney, že jeho dceru odřízli trumpovští republikáni v primárkách od kandidatury do Kongresu. Že v týdeníku The Atlantic právě vyšel text, v němž se bývalý republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney svěřuje se svými obavami z pomsty spolustraníků poté, co mu vyšly kritické memoáry, že J. D. Vance si svou viceprezidentskou kandidaturu vysloužil ponižující veřejnou otočkou o 180 stupňů, když se z bývalého kritika Donalda Trumpa proměnil v jeho horlivého obhájce. Jestli je ovšem někdo RINO, je to právě wisconsinský kongresman Joel Kitchens. 

„Ano, měl jsem radikálního vyzyvatele, ale ten úplně pohořel,“ popisuje ve ztichlé ranní kavárně. Sedíme v salonku, je tu klid. „Já řeším praktické záležitosti, lidé mě tu znají, neřeším ideologické otázky,“ vysvětluje a myslí tím témata kulturních válek. Door County se dá projezdit křížem krážem v řádu hodin a Kitchense tu – jak časem zjišťujeme – opravdu každý zná. Všichni o něm mluví jako o pragmatickém politikovi, jehož zajímají záležitosti místních a který se řídí vlastním instinktem, nikoli obvyklými štěpícími tématy, jako je migrace, jež do života místních zasahuje spíše vzdáleně. 

Když navštěvujeme úspěšnou místní dílnu a obchod na prodej svíček vlastněný mladým párem s ukrajinskými kořeny, který díky prodeji výrobků v ukrajinských barvách vybral ve prospěch bojující země více než milion dolarů, s překvapením zjišťujeme, že jedním z podporovatelů je právě Joel Kitchens, jenž podnik osobně několikrát navštívil. Připomeňme si přitom, že dnešní republikáni běžně horují pro zastavení pomoci Ukrajině s tím, že Američané by měli více pozornosti a především finančních zdrojů věnovat vlastním problémům.

Kongresman má ale za to, že i dnes je možné být republikánem, protože stranická filozofie stále do jisté míry funguje. „Demokraté věří vládním zásahům, my spíše osobní iniciativě,“ popisuje rozdíl a jako příklad uvádí svou snahu přesvědčit místní farmáře, aby neznečišťovali vodní zdroje. Nepropagoval vládní regulace, spíše se snažil přesvědčit farmáře racionálními argumenty jednoho po druhém – a částečně uspěl. 

Co mám říct

Zároveň ukazuje, že být „starým“ republikánem v nové době je obtížné. Jeho zřejmě největším politickým faux pas bylo vystoupení v otázce potratů. Ta se vrátila na americkou politickou scénu poté, co kvůli Trumpovým konzervativním nominacím do Nejvyššího soudu padlo precedentní rozhodnutí, jež zaručovalo po pět desetiletí americkým ženám právo na potrat. Téma se tak ocitlo na půdě jednotlivých států, tedy právě třeba ve státním Kongresu ve Wisconsinu, na což lokální politik zjevně nebyl úplně nachystaný. 

Ve svém vystoupení navrhoval referendum, jež by potraty kompromisně sice povolovalo, ovšem s časovým omezením, což je v Evropě běžné řešení – a použil při tom coby přirovnání svou zkušenost veterináře pracujícího s velkými chovnými zvířaty. Ženy a liberální média to dosti pobouřilo a Kitchens se od té doby snaží na svá slova zapomenout. Když naléháme, dlouze vysvětluje, že smyslem vystoupení nebylo přirovnávat ženy k dobytku, ale především ukázat, že se jedná o komplikovanou morální otázku, jež by neměla být zploštěna do jednoduchého ideologického postoje buď – anebo. Celá věc ho zjevně zasáhla, je to vidět v kavárně i poté, co ji opustíme. Vysvětlující esemesky na telefon zahraničních novinářů přicházejí ještě několik hodin po skončení schůzky.

Během delšího rozhovoru je zjevné, že republikán staršího střihu, který chce vykonávat svou práci i v populistické polarizované době, se dostává do obtížných situací častěji. Jedním z velkých témat trumpismu jsou pochyby o regulérnosti voleb. Trump nikdy nepřiznal porážku ve volbách v roce 2020. Myslí si kandidát Republikánské strany Joel Kitchens, že byly volby zfalšované? „To je nesmysl, existují některé otázky, volební systém nefunguje skvěle, ale v podstatě výsledky odrážejí realitu,“ odpovídá kongresman a vlastně poprvé během uvolněného rozhovoru začíná znít strojeně. A říká to také republikánským voličům? Následuje chvíle ticha. „Ano, ale jenom když se na to výslovně ptají. Snažím se to neotvírat a řešit jiné otázky.“

A co útok ozbrojeného davu proti budovám Kongresu a Senátu 6. ledna 2021? K tomu došlo právě proto, že Donald Trump a jeho okolí přesvědčovali voliče, že volby byly ukradené. Standardní odpověď republikánů na tuhle otázku zní zhruba v tom smyslu, že lidé měli legitimní obavy o osud voleb. „A možná se trochu nechali unést,“ zněl pro představu jeden z republikánských dodatků na chování davu, který před budovou Kapitolu postavil šibenice a vyzýval k popravě tehdejšího viceprezidenta a šéfky Kongresu.

Joel Kitchens po této otázce mlčí. Hledíme na sebe, mlčení pokračuje. Politik mluví spíše očima, všechno trvá dlouhé vteřiny. „Co vám na to mám říct,“ hlesne nakonec. „Já nevím, co na to mám říct.“

Moc se o tom nebavíme 

Joel Kitchens by neměl být kandidátem dnešní Republikánské strany, ale v Door County jím je. Ani manželé Jerry a Jane Bergovi se nevejdou do běžných představ o dnešní Americe, v níž politika rozvrací přátelství a rodiny. „My jsme se ještě ani neodstěhovali ze společné ložnice,“ konstatuje pobaveně Jane. S manželem strávila už více než pět desetiletí. Ona je demokratka nadšená kandidaturou ženy Kamaly Harris, on sarkastický republikán, který volil Donalda Trumpa. Oba jsou důchodci a většinu roku tráví ve svém domě na Floridě, ale na léto zajíždějí do svého druhého sídla právě sem, do Sturgeon Bay, odkud oba pocházejí. Takže teď spolu s dalšími přáteli sedíme ve vyhlášeném pivovaru Shipwrecked (Ztroskotanci). 

Společnost se rychle rozděluje. Všechny ženy u stolu jsou demokratky a Jane si se smíchem vyčítá, že Jerrymu kdysi neměla předplatit deník The Wall Street Journal. Argumenty jsou předvídatelné. Jane je pro zákaz palných zbraní, odvolává se na masakry a americkou „specialitu“. Jerry připomíná, že v Německu si teď teroristé oblíbili útoky nožem, a ptá se, zda tedy bude dobré regulovat i bodné zbraně. 

Jane vzpomíná, jak tuhé byly zimy za jejího mládí, a děsí se změny klimatu. Jerry kroutí ironicky hlavou, v mládí býval vášnivý lyžař, takže si přece musí pamatovat, jaké bývaly zimy – a žádnou velkou změnu nevidí. Jane líčí nadšeně, jak hltala projevy na nedávném sjezdu demokratů, který nominoval Kamalu Harris. Jerry obrací oči v sloup: „Jestli ti stačí fráze a snůšky banalit, pak jistě, měli to hezky připravené.“ 

Debata je přitom plná smíchu, je příjemná neděle, v restauraci Shipwrecked se báječně vaří a nepřišli jsme se sem pohádat. Ale když se Jerry vzdálí, Jane přiznává, že tak, jak se teď na politická témata pošťuchuje před námi, to doma úplně nevypadá. „Moc se o tom nebavíme. Vlastně ani nevím, koho bude Jerry volit. Doufám, že Trumpa ne,“ krčí rameny. Pak následuje scéna podobná té, kterou již dříve líčila autorka dětských knih Sue. Republikán zmizel, do demokratek jako když vjede elektřina. 

Vzpomínají na staré časy feministického aktivismu, jsou nadšené z „Kamaly“, republikánskému manželovi a kamarádovi trochu… prostě ho v dobrém pomlouvají. Tyhle volby zjevně patří ženám. Bylo to cítit už na mítinku v Milwaukee (popisovaném v předchozím díle) i na průběhu demokratického sjezdu v sousedním Chicagu. Je to cítit i u stolu v restauraci Shipwrecked. 

Letošní letní energie je zjevná. Demokraté na něco kápli, vystřídali generace, ukázali, že debata nemusí vypadat tak zaťatě, jak působí už minimálně od roku 2015, kdy se na scéně vynořil Donald Trump, ale spíše déle. Vlastně máme pro Jane malé překvapení.

Když jsme si s Jerrym povídali bokem za její nepřítomnosti, vysvětloval nám klidně, jak se rozhoduje. Mluvil o tom, jak se v Americe už před mnoha desetiletími vytvořila vrstva superbohatých. A jak nikdo, demokraté ani republikáni, nedokázal vznikající propast překlenout. Paradoxně je to on, republikán, kdo má pochopení pro nářky dělníků v průmyslových městech. 

Demokraté mu přijdou jako strana, která tuhle část společnosti dávno opustila – a také jako partaj, jež má extrémní ideologické úlety, které on dokáže jenom obtížně skousnout. Zlobí ho zaťatost soudních procesů proti Trumpovi, popuzují ho „nová“ témata levice, třeba ta, jež se točí okolo problematiky genderu. V tomto posledním bodě se mimochodem příliš neliší od Jane a jejích přítelkyň od stolu – pro starší generace demokratů není „wokeistická“ inkarnace strany snadno pochopitelná. 

Kamala Harris je navíc v jeho očích nevyzkoušená politička, žena, která nemusela projít peklem primárek, velké riziko. Ale bude proto volit Donalda Trumpa podruhé? ptá se sám sebe řečnicky. Nezapomněl na 6. leden. Nevěří v ukradené volby. Takže, říká váhavě, ne, tentokrát už ne. S demokraty nesouhlasí v mnoha směrech, ale Trump je neudržitelný, neakceptovatelný. Byť do voleb stále zbývá spousta času na rozhodnutí, jak dodává.

„Tak tohle jsem vůbec nevěděla,“ kroutí hlavou Jane Berg. Na stůl míří další zákusky. Ženy u stolu vyhlášené restaurace v Door County se uvolněně a spiklenecky smějí. 

P. S.: V redakci týdeníku Door County Pulse samozřejmě padla otázka, jak čtou zkušení místní novináři vývoj a možný volební výsledek. Okrsek se jistě může nakonec zmýlit, ale v tomto století se to ještě nestalo. Osazenstvo redakce se po sobě váhavě dívá. „Já vidím, jak jsou letos místní demokraté rozjetí. Myslím, že půjdou k volbám a že zvítězí,“ říká nakonec celkem s jistotou Debra Fitzgerald. Mladší kolegyně mlčí nebo pokyvují hlavou na souhlas. „Bude to Kamala,“ hlesne nakonec jedna z nich a zkříží prostředník a ukazováček. To v rejstříku anglických gest znamená, že si ženy v redakci budou držet palce. Zda se jedná o chladnou analýzu, nebo zbožné přání, je obtížné rozhodnout.