Hrdinské putování Jordana Petersona

Jednoho dne na počátku roku 2020 vstal Jordan B. Peterson z mrtvých. Kanadskému akademikovi bylo tehdy 57 let a lékaři na jedné ruské klinice ho na devět dní uvedli do kómatu poté, co si vytvořil návyk na benzodiazepinech, tedy skupině léků, do níž patří Xanax a Valium. Kóma udržovalo Petersona v bezvědomí, zatímco jeho tělo se zmítalo v děsivých abstinenčních příznacích. Nakonec se probudil připoutaný k posteli, protože se předtím pokusil vytrhnout si z rukou katétry a utéct z jednotky intenzivní péče. 

Když příběh o jeho detoxikaci pronikl v únoru 2020 na veřejnost, pomohl konečně vysvětlit záhadu, kam vlastně Jordan Peterson zmizel. Tři roky před tím, než se v létě 2019 ztratil z dohledu, se jméno tohoto dříve neznámého profesora psychologie objevovalo v novinových komentářích, na internetových fórech a dalších bojištích kulturních válek prakticky nepřetržitě. Kniha 12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu se prodávala po milionech a Peterson uspořádal v roce 2018 přednáškové turné po 160 městech. Na vystoupení přicházelo až tři tisíce zájemců, v ceně vstupenky byla i možnost se s autorem vyfotografovat. Psycholog na svých webových stránkách nabízel za 90 dolarů internetový kurz, který zákazníkům sliboval, že jim pomůže lépe porozumět jejich „jedinečné osobnosti“. V Petersonově „oficiálním storu“ bylo možné zakoupit i nejrůznější cetky s jeho podobiznou: petersonovské hrnky, samolepky, plakáty, pouzdra na telefony, tašky. Kanadský psycholog vlastně stvořil zcela nový model veřejného intelektuála, něco mezi Markem Aureliem a Marthou Stewart.

Cenou za úspěch byl život v gigantickém víru názorů jiných lidí. V závislosti na tom, komu věříte, se Peterson stal buď přísným, ale laskavým vůdcem generace ztracených mladých mužů, nebo reakcionářskou hlásnou troubou a jeho postoje živily krajní pravici i vzpouru proti feminismu. Byl oslavován jako guru a zatracován jako nebezpečný šarlatán, obdivován i nenáviděn miliony lidí. V roce 2021 se Peterson do veřejného života vrátil s novou knihou Řád není všechno. 12 dalších pravidel pro život, což je vzhledem k jeho zkušenostem jistě nečekaný titul. Záhada nicméně zůstává: co se s Petersonem stalo a proč se vůbec vrátil.

Rozpad osobnosti

Peterson vyrůstal v kanadském Fairview a na svůj věk byl malého vzrůstu, což zjevně jenom podpořilo jeho bystrou a pohotovou mysl i fascinaci silou a násilím, jež se pojí s tradičním chápáním maskulinity. Jednou na Facebooku vzpomínal, jak zaslechl dívku ze sousedství, jistou Tammy Roberts, vysvětlovat kamarádce, že si chce po svatbě nechat svoje jméno, takže se musí vdát za „nějakého slabocha“. Pak se otočila a požádala o ruku tehdy dospívajícího Jordana. Peterson strávil v mládí léto brigádou na železnici v mužské partě, která mu dala přezdívku Howdy Doody podle populárního amerického pihovatého maňáska. Jako student navštívil věznici s maximální ostrahou, v níž ho obzvlášť zaujal odsouzenec s divokou jizvou přímo na hrudi, o které se Peterson domníval, že mohla vzniknout po operaci nebo jako následek rány sekerou: „Takové zranění by menšího člověka zabilo – někoho, jako jsem já.“

Otázka, jak se stát větším mužem, se proměnila v Petersonovu obsesi. Vyrůstal v umírněné křesťanské rodině a v dospívání se rozhodl, že „náboženství je jenom pro slabé, pověrčivé a nevzdělané“. Toužil po levicové revoluci, což mu vydrželo až do doby, kdy se na vysoké škole seznámil s levicovými aktivisty. Poté odmítl veškerou ideologii a rozhodl se, že kvůli hrozbě studené války je nezbytné pochopit lidskou destruktivitu. Potom začal studovat psychologii.

Spolu s prací na doktorátu, vyučováním na Harvardově a později Torontské univerzitě a založením rodiny – ano, v roce 1989 se oženil s Tammy, a ano, přijala jeho příjmení – začal Peterson také pracovat na své první knize. Ta se zabývala původem lidské víry a její ambicí bylo vysvětlit… vlastně všechno, ale v podstatě to, jak osud lidstva formuje jeho záliba v příbězích. Mapy smyslu vyšly v roce 1999 a opíraly se o práci akademiků, jako byl Joseph Campbell, expert na literaturu a náboženství, který tvrdil, že všechny mytické příběhy jsou vlastně variací na jediné archetypální putování a hledání. (Campbellův „monomýtus“ inspiroval příběh Hvězdných válek.) Na této „cestě hrdiny“ mladý muž opustí obyčejný život, bojuje s nestvůrami, odolává pokušení, nahlédne do propasti a nakonec slaví velké vítězství. Když se pak hrdina vrací domů s něčím, co Campbell nazývá „schopností šířit dobro mezi bližními“, zároveň získává sílu a svobodu žít v míru sám se sebou.

Na podzim 2016 se Peterson chopil příležitosti vydat se na svou vlastní hrdinskou cestu. Do parlamentu připutoval návrh označený C-16, který počítal s rozšířením seznamu chráněných charakteristik obsažených v zákoně o lidských právech kromě pohlaví, rasy a náboženství nově také o „genderovou identitu a její vyjádření“. Pro Petersona byl návrh důkazem, že kulturní levice ovládla veřejnou politiku a zákonem se pokouší o „módní diktát“. Ve videu na YouTube nazvaném „Profesor proti politické korektnosti“ tvrdil, že by se mohl nově ocitnout před soudem třeba jenom kvůli tomu, že by odmítl používat nově vymyšlená osobní zájmena jako „zhe“. V prvním z několika vystoupení v populárním podcastu Joea Rogana dal pak jasně najevo, že v případě nutnosti je připraven za své zásady bojovat a stát se mučedníkem. Naléhavost jeho vystoupení Rogana oslnila. Tento bývalý komentátor bojových umění s obrovskou základnou mladých mužských fanoušků a eklektickými politickými názory (častý kritik levice v roce 2020 podpořil Bernieho Sanderse) o Petersonovi prohlásil: „Jste jedním z mála akademiků, kteří bojují proti myšlenkám, jež jsou dnes nejen propagovány, ale i násilně vnucovány veřejnosti.“ 

Boj o návrh C-16, který byl o rok později uzákoněn, se stal vzorovou bitvou kulturní války. Každá ze zúčastněných stran přeháněla argumenty protistrany, aby podpořila své vlastní. Buď jste nenáviděli translidi, nebo jste nenáviděli svobodu slova. Návrh podle Petersona demaskoval širší program postmodernismu, který on sám líčil jako ideologii, jež popíráním existence objektivní pravdy „zbavuje své stoupence jakýchkoli etických postojů“. (Teoretici postmodernismu jej definují jinak, a pokud máte nazbyt několik hodin času, nechte si to od některého z nich vysvětlit.) Peterson tvrdil, že stojí na straně vědy a racionality a proti politice identit. Feminismus se podle něj mýlí, když tvrdí, že tradiční role mají omezenou platnost a že se přežily, protože staletí evoluce proměnila muže v silné a schopné živitele rodin, zatímco ženy se staly vřelými a citlivými pečovatelkami. „Lidé, kteří tvrdí, že je naše kultura ve skutečnosti utlačovatelským patriarchátem, odmítají připustit, že dnešní hierarchie se může zakládat na reálných schopnostech,“ vysvětloval. (Dělo se to během úřadování prezidenta Donalda Trumpa.) A formativní příběhy velkých světových náboženství stejně jako cesta hrdiny jako by mu dávaly za pravdu, s obludami přece bojují muži. Ženy jsou pokušitelky nebo pomocnice.

O Petersona se začala zajímat mainstreamová média. Psycholog zveřejňoval rady na serveru Quora a postupně je proměnil ve svou druhou knihu, zmíněných 12 pravidel pro život, jež jsou ve skutečnosti zvláštní směsí lidové moudrosti, evoluční biologie a odkazů ke zlu napáchanému sovětským komunismem (Petersonova dcera Mikhaila dostala své jméno po Michailu Gorbačovovi). Kniha zdůrazňuje konzervativní principy soběstačnosti a odpovědnosti a nabádá své čtenáře, aby si uklidili ložnici a upravili se, a mohli se tak ucházet o pozornost žen. Toto poselství pak podporuje pochybná analogie s humry, kteří spolu bojují mimo jiné tak, že vystřikují moč ze žláz zpoza očí, aby si upevnili pozici v pářícím boji o samice. „Rodiče, univerzity a seniorní členové společnosti naprosto selhávají ve schopnosti předat mladým mužům realistickou a náročnou praktickou moudrost, jak žít,“ napsal slavný komentátor David Brooks ve sloupku v deníku The New York Times. A dodal: „Peterson tuto mezeru zaplnil.“ Nabídl svépomoc demografické skupině, kterou by ani ve snu nenapadlo číst si Goop, stránku herečky a influencerky Gwyneth Paltrow.

Neúprosné požadavky kladené na moderní celebrity, po nichž se žádá stále více obsahu, otevřenosti i autenticity, však již v tu chvíli začaly veřejnou personu kanadského psychologa štěpit vedví. Jeden Peterson byl otcem, kterého si oblíbili běžní čtenáři 12 pravidel, stáli dlouhé fronty, aby si ho poslechli, a zanechávali na internetových fórech dojemné vzkazy o tom, že jim změnil život. Druhý Peterson byl obávaný debatér, gladiátor, který po sérii podrážděných výměn názorů o rozdílech v odměňování žen a mužů a o svobodě urážet své soupeře zvolal na britskou televizní moderátorku Cathy Newman: „Dostal jsem tě!“ Jeho debaty jsou dnes sestříhané a namixované a jsou na YouTube s titulky, jež oznamují, jak Peterson své soupeře ZNIČIL. 

Vím to, protože jedním ze zničených oponentů jsem i já sama. Můj rozhovor s Petersonem pro britskou mutaci časopisu GQ je se svými 23 miliony návštěv zdaleka nejvirálnějším momentem mého života. A i když mi desítky známých psaly e-maily a esemesky, v nichž chválili můj výkon a přirovnávali Petersonovo striktní vystupování k Hannibalu Lecterovi s doktorátem, pod videem se hromadily zlobné komentáře stejně jako závěje sněhu. Byla jsem „zaujatá a naprosto intelektuálně zkrachovala“, „ne- upřímná a podlá“ a působila jsem jako „vzteklé dítě v rozhovoru s dospělým“. Několik lidí se s údivem zamyslelo nad tím, jaký muž by byl ochoten oženit se s takovou hloupou, ufňukanou a uječenou feministkou? (Docela prima muž, díky za optání.)

Peterson začal nepřetržitě žít v rozdělené realitě. Vyhříval na výsluní obdivu, zároveň tisíce štik na internetu probíral každý jeho výrok a hledal slabá místa. Jeden týden ho Bari Weiss označila za významného bojovníka kulturních válek a v článku v liberálních The New York Times ho zařadila mezi členy „intelektuálního temného webu“. O deset dní později o něm stejný deník zveřejnil posměšný profil: uvedl v něm, že jeho dům je vyzdoben sovětskou propagandou, a citoval jeho úvahy o výhodách „vynucené monogamie“, jež pomáhá zvládnout animální instinkty mladých mužů. Když byl pak nařčen, že se mu stýská po totalitně patriarchální Republice Gilead z románu Margaret Atwood, rychle na svých webových stránkách zveřejnil poznámku, v níž tvrdil, že měl na mysli pouze „společenské vynucování monogamie“.

Negativní publicita na něj měla velký dopad a její příval nikdy nekončil. Indický esejista Pankádž Mišra ho obvinil z šíření „fašistického mysticismu“ a Peterson na Twitteru kontroval tvrzením, že Mišra je „arogantní, rasistický parchant“ a „svatouškovský čurák“. Dodal také, že „kdybys byl v tuto chvíli u mě v pokoji, s chutí bych ti jednu vrazil“. Úlevu nepřinášel ani spánek. Peterson věří v analýzu snů a po jednom obzvlášť nepříjemném rozhovoru v říjnu 2018 popsal na svém blogu následnou noční můru. Ve snu se setkal s mužem, který „prostě odmítal mlčet“. Ten muž mu připomínal známého z kanadské univerzity (Peterson mu říká Sam), který jezdil v mercedesu s hákovými kříži na dveřích a říkal lidem ty nejhorší představitelné věci, protože jednoduše nedokázal odolat pokušení poštvat je proti sobě. „Nemůžu si pomoct,“ řekl Sam Petersonovi. „Mám na zádech nakreslený terč.“

Nakonec to Sam na jednom večírku přehnal, a když se na něj chystal vrhnout přítomný dav, srazil ho další známý jedinou ranou k zemi. Peterson už potom Sama nikdy neviděl. Ve snu muž podobný Samovi mluvil a mluvil a „nakonec mě dotlačil za hranici mé tolerance… Ohnul jsem mu zápěstí, abych mu vrazil klouby do úst. Ruce se mu ohnuly, jako by byly z gumy, a přestože jsem mu je do úst skutečně vrazil, nepřestal blábolit. Pak jsem se probudil.“

Je těžké nevidět podtext, který popsaný sen nese. Peterson byl celé měsíce běžně označován za nacistu a spojován s krajní pravicí a hnutím alt-right, což vždy odmítal. Byl to on, kdo měl na dveřích svého auta metaforické hákové kříže. Ani on nedokázal odolat možnosti umístit si na záda terč a ani on nedokázal přestat mluvit. V květnu 2019 se pak skutečně po své kritice levicového karatelství – dnes běžně označovaného jako cancel culture – setkal s Viktorem Orbánem, hrdě neliberálním premiérem Maďarska, jehož vláda zrušila programy genderových studií, vedla kampaň za vystěhování Středoevropské univerzity ze země a pronásledovala nezávislé novináře. Na Orbánovu verzi cancel culture podporovanou státem – neboli autoritářství, abychom použili správný výraz – zřejmě během setkání nepřišla řeč. Peterson předtím jednomu novináři poradil, aby politiky, jako je Orbán, nepopisoval coby autoritáře, ale jako „postavy, které touží stát se diktátory“. Návštěva a fotografie obou mužů pózujících při rozhovoru přesto poskytla Orbánově represivní vládě intelektuální krytí.

Obě stránky Petersonovy osobnosti se od sebe mezitím vzdalovaly. Jak na YouTube, Twitteru, Facebooku, tak i v tradičních médiích zuřily spory o podstatu jeho poselství, stal se ztělesněním našeho polarizovaného mediálního prostředí. Lidé v závislosti na svých zpravodajských zdrojích vnímali dva zcela odlišné Petersony. Když jsem ho viděla na jeho přednáškovém turné v jednom divadelním sále na Long Islandu, první položená otázka se netýkala osobních zájmen ani úpadku západní civilizace, ale zněla: Kdy jste se naposledy opil? Druhou pak byla upřímná prosba, jež bude znít povědomě každému novopečenému rodiči: Jak mám uspat své dítě?

Pohled do propasti

Poslední dva roky před kolapsem se Petersonovi zjevně proměnily v peklo. Ve videorozhovoru se svou dcerou z června 2020 popisuje boj s drogovou závislostí (k němuž se pak vrací i v předmluvě knihy Řád není všechno) a vypadá během něj pohuble a neklidně. Podle jeho verze se u něj během vánočních svátků 2016 vyskytla alergická reakce, jež se projevila jako intenzivní úzkost, což přimělo jeho rodinného lékaře předepsat mu benzodiazepiny. Peterson začal také dodržovat režim, který jeho dcera nazývá „lví dietou“, tedy konzumovat pouze maso, sůl a vodu. V roce 2019 „bouřlivou realitu provázející skutečnost, že jsem veřejně známou osobností…“ ještě zhoršila série zdravotních krizí v rodině, která vyvrcholila v okamžiku, kdy byla jeho manželce diagnostikována forma rakoviny, již lékaři považovali za smrtelnou. (Tammy se později uzdravila.) Peterson, který poznamenává, že dlouhá léta trpěl „sklonem k depresím“, si nechal zvýšit dávku sedativ, aby pak zažíval rostoucí úzkost a následně se pokoušel závislosti zbavit. Ocitl se na pokraji propasti. Zažíval podle svých slov „úzkost daleko přesahující cokoli, co jsem kdy zažil, nekontrolovatelný neklid a potřebu pohybu… zdrcující myšlenky na sebedestrukci a naprostou absenci jakéhokoli pocitu štěstí“.

Právě v této neklidné době pracoval Peterson na knize Řád není všechno. Zpětně netvrdí, že jeho vlastní strádání může fungovat jako zobecňující poučení pro ostatní (zvláště když životy všech obrátil vzhůru nohama covid, jak poznamenává). Svou vlastní závislost nechce stavět ani do kontextu americké krize zneužívání léků na předpis. Peterson ale podle všeho zmírnil svou míru pohrdání náboženstvím. A pokud jde o Tammy, „tak blízké setkání se smrtí mou ženu motivovalo věnovat se otázkám spojeným s jejím vlastním duchovním a tvůrčím rozvojem“. Pozoruhodné nicméně je, že navzdory všemu Peterson nehodlá ukončit svou vlastní hrdinskou pouť. „Všechno to neštěstí je jenom hořkou polovinou příběhu lidské existence,“ píše, „aniž bychom brali v úvahu hrdinský prvek vykoupení nebo ušlechtilost lidského ducha, který bere na svá bedra odpovědnost.“ 

Řád není všechno je skromnější kniha než předešlá a vyváženější mezi liberalismem a konzervatismem, ale zároveň nabízí podobnou směsici intelektuální náročnosti a banality. Čtenáři jistě občas zahlédnou vášnivého debatéra, ovšem Peterson tentokrát dává přednost dvěma jiným polohám. Promlouvá jako racionální praktický psycholog, popisuje problémy svých klientů i náročné rady, které jim dává. V druhé poloze vystupuje téměř jako student prvního ročníku, jemuž nejsou cizí lehké drogy a který vám tvrdí, že Zlatonka z Harryho Pottera je vlastně metaforou pro „,nerozlišený chaos‘… původní nádobou obsahující prvotní živel“. Některé věty by měly končit obligátním kámo, třeba když píše, že „pokud by se královna Alžběta II. uprostřed nekonečných galavečerů náhle proměnila v ještěra sršícího oheň, určitá míra konsternace by jistě byla namístě a nikoho by nepřekvapila… Pokud se tak ale stane v rámci příběhu, jsme ochotni to přijmout.“ Vnímat Petersona jako klinického praktika může být poučné; číst ho v jeho mystické inkarnaci je jako brodit se mokrým pískem. Jeho příznivci milují první polohu, odpůrci se posmívají té druhé.

Jeho styl víří jako mlha a pronikavé postřehy neříkají o mnoho víc než nevinné konstatování, že život je složitý. (Kdyby tak nebyla napsána i jeho první kniha, mohli byste si myslet, že se tak snaží vyhnout výtkám svých nejostřejších kritiků.) Po čtyřech stovkách stran tak už víme, že manželské páry by měly mít alespoň jednou týdně sex, že vysoký tlak a teplota dokážou uhlí proměnit v diamanty, že společenský život prospívá mentálnímu zdraví a že na padesátníka toho Peterson ví překvapivě hodně o famfrpálu.

Kapitola vyzývající čtenáře, aby si „udělali doma jeden pokoj co nejkrásnější“, je typicky rozvleklá, ale neobyčejně příjemná (byť tu najdeme i řadu podivností). Kniha se také rozjasní, když popisuje, jak se jeho vnučka setkává se světem. Ale když občas přece jen Peterson zabrousí do politiky, nedokáže odolat, aby nezaútočil proti větrným mlýnům. Píše například, že to, co považuje za zdravé ambice, „je třeba podporovat všemi možnými prostředky“. 

„Mimo jiné i z tohoto důvodu je tak kontraproduktivní stále častější automatické ztotožňování snahy chlapců a mužů o vítězství s ,patriarchální tyranií‘, která domněle charakterizuje naše moderní, výkonné a relativně svobodné společnosti (a nutno říci, že i kruté: není téměř nic horšího než považovat někoho, kdo touží v něčem vyniknout, za tyrana ve výcviku).“

Kdo ale ve skutečnosti automaticky považuje veškeré mužské ambice za škodlivé? Pokud některé feministické autorky hlavního proudu skutečně tvrdí, že Západ je „patriarchální tyranií“ – a nikoli jednoduše „patriarchátem“ nebo společností, v níž dominují muži –, mohl by Peterson pro čtenáře udělat alespoň to, že by je citoval. Polemizuje s Glorií Steinem nebo s princess_sparklehorse99 na Tumblru? Úctyhodný profesor by měl dbát na akademickou přísnost.

Peterson věnuje celou kapitolu boji s ideologiemi: s feminismem, antikapitalismem, environmentalismem, v podstatě jakýmkoli -ismem, a tvrdí, že život je příliš složitý na to, aby se vešel do podobných intelektuálních rámců. V této souvislosti je legrační, že existuje celé akademické hnutí zasvěcené skepsi ve vztahu k velkým historickým příběhům. Jmenuje se… postmodernismus. Tato kapitola v závěru čtenářům radí, aby si dali do pořádku vlastní život, než začnou měnit dějiny. Nejedná se pouze o opakování jednoho z původních 12 pravidel (Ukliďte si pokoj, píše znovu, protože fanoušci zjevně milují staré hity), ale docela chucpe od muže, který pokračoval v přednáškovém turné v okamžiku, kdy měl být již dávno na odvykací kúře.

Peterson z knihy Řád není všechno je kazatel osobní odpovědnosti a krouží okolo otázky, zda k jeho kolapsu mohlo přispět i jeho vlastní chování. Bylo opravdu moudré vystavit se všem těm tvrdým rozhovorům, vláčet se na všechny mezinárodní konference, rozesílat všechny provokativní tweety? Jako rockovou hvězdu, která se řítí do spirály vyhoření, i jeho pohltil pyramidový systém slávy, jenž vás nutí rozdávat se ve stále zběsilejším tempu každému, kdo si chce vzít alespoň malý kousek. Možná nechtěl lidi zklamat a dělalo mu dobře cítit se potřebným. Možná ho bavilo mít armádu internetových bojovníků, která se honosila jeho triumfy a pronásledovala jeho nepřátele. Je v naší dnešní zběsilé mediální kultuře vůbec možné, aby se hrdina vrátil domů k normálnímu životu, nebo ho vždy znovu zláká vidina dalšího dobrodružství, dalšího draka, kterému je zapotřebí setnout hlavu? 

V každém případě Peterson nahlédl do své propasti a propast mu pohled vrátila. Je stejný jako každý z nás, kdo nedokáže ignorovat další hádku na Facebooku, kdo cítí adrenalinový nával po vydařené smeči na Twitteru, kdo se buší do prsou nad další porážkou opačného politického tábora, nebo dokonce části tábora vlastního. Tento druh nezdravého chování, zuřivých výpadů prováděných s vědomím, že bude následovat protiútok, je velmi moderní formou sebepoškozování. Přesto je v knize Řád není všechno vina svalována výhradně na „hypoteticky bezpečné, ale ve skutečnosti nebezpečné benzodiazepinové léky proti úzkosti“, které mu předepsal rodinný lékař. Po přečtení se nemůžu ubránit přání, aby Peterson-chladný terapeut položil tvrdé otázky Petersonovi-veřejnému intelektuálovi. 

Bylo by chybou si představovat, že je Peterson populární navzdory svým rozporuplným vlastnostem a lidským slabostem, tedy věcem, které jeho kritiky vytáčejí doběla. Ve skutečnosti je populární právě díky nim. V očích generace, jež ztratila víru v náboženství i politiku, je jednou z mála významných osobností, které jsou ochotny čelit nejzákladnějším otázkám existence: Jaký má smysl žít? Jaká osobní cesta propůjčuje naší existenci smysl? Peterson reprezentuje v mnoha ohledech alternativní kulturu. Nenabízí návod, jak rychle zbohatnout, nebo spolehlivé triky, jak někoho sbalit. Není libertin ani libertarián. Slibuje, že život je boj, ale že nakonec má smysl.

Za povýšení do pozice gurua však zaplatil vysokou osobní cenu, řadu nejrůznějších útrap, jaké byste nikomu nepřáli. Je díky tomu dnes bohatý a slavný, ale nikoli šťastný. „Bojujeme o pozornost, osobní, společenskou i ekonomickou,“ píše ve své poslední knize. „Neexistuje žádná měna, která by ji svou hodnotou převyšovala.“

Pozornost okolí je však nebezpečná droga: čím víc se nám jí dostává, tím víc po ní toužíme. Je největší odměnou kulturních válek, Jordana Petersona však vyslala na cestu, jež uznávaného, ale neznámého profesora proměnila v muže připoutaného k posteli v ruské nemocnici – muže, který si z rukou vytrhává hadičky s infuzí a zoufale touží po další dávce.