Co je vlastně naděje? Vyšel nový Respekt speciál

Žádná tečka neexistuje

V úspěšném seriálu The Last of Us, postapokalyptickém zpodobnění světa zfilmovaném podle stejnojmenné počítačové hry, kdy je lidstvo napadeno houbou, jež prorůstá jejich těly a mozky a mění je v monstra, se v některých dílech jakoby nic neděje. Samozřejmě, hlavní hrdinové čelí nástrahám – nakaženým lidem, jejichž konání houba ovládá tak, že neušetří nikoho dalšího. Dvojice, kterou náhoda svedla dohromady – muž, jenž ztratil dceru, a čtrnáctiletá dívka, sirotek, která je shodou okolností k nákaze imunní –, putuje zpustošenou Amerikou, kde se zastavil čas; rozpadající se města si už „bere“ příroda, komunity jedinců, kteří nákaze dosud odolali, jsou nelítostné a kruté ke komukoli, kdo přichází. Cílem muže a dítěte je dostat se na konkrétní místo, kde je naděje, že lékaři dívčinu imunitu prozkoumají a pokusí se vytvořit lék, jenž zachrání lidstvo.

Každý jejich krok blíže k cíli, který se ale neukáže jako spásonosný, je sbližuje. Ze dvou solitérů, kteří až dosud hráli tvrdě sami za sebe, se odlupují vrstvy zloby a beznaděje, jichž nabyli, aby přežili, a otevírají se dveře k empatii, ochranitelství a pochopení druhého, k lásce. Nic z toho jim nenahradí ztracenou dceru nebo rodiče, ale jsou nadějí, že se z nich stávají jiní lidé.

Když jsme ke konci minulého roku debatovali v redakci, o čem by měl tento jarní speciál být, vycházeli jsme z toho, že společnost je po třech letech poznamenaných covidem a válkou na Ukrajině unavená, a shodli jsme se, že bychom měli psát o naději. Co to ale naděje vlastně je? Jaké jsou její hranice? Nepleteme si ji s optimismem? Pozvedá člověka k aktivitě? Co dělat ve chvíli, kdy se nenaplňuje? A umíme sami sobě přiznat, podobně jako ve zmíněném seriálu, že na její naplnění neexistuje žádný nárok?

Rozhodli jsme se naději „hledat“ s různými lidmi. Výsledných čtrnáct rozhovorů potvrzuje, že má tisíc podob, které na první pohled netvoří žádný celek, přesto mají všechny něco společného – že máme mít víru v to, že věci se dají změnit.

Ať už je to úvodní rozhovor s paní Veronikou, které autonehoda a ztráta blízkých převrátila život vzhůru nohama, a přesto se s tím rozhodla poprat. Teolog a historik Tomáš Petráček považuje naději za ctnost, jež nám dává sílu čelit překážkám. Spisovatel Aleš Palán ji vidí v postavách svých knižních rozhovorů, třeba pana Pavla, který se rozhodl v Krušných horách zachránit borovici blatku, už celé půlstoletí ji sám vysazuje a dokáže mluvit o každé šišce a větvičce. Sportovec Jiří Procházka mluví o naději ve vítězství, jež může dostávat v zápasech i metafyzičtější podobu. Rabín Karol Sidon vnímá naději jako to, co má v reálném světě své hranice. Pokud ale za ně nahlédneme, dostaneme se dál. Jak ostatně dodává: „Žádná tečka neexistuje.“

Vážené čtenářky a vážení čtenáři, naději a inspirativní čtení vám přeje

Kateřina Mázdrová

redaktorka vydání

Zakoupit speciál si můžete v tištěné formě (pošleme vám ho na vámi zadanou adresu) nebo v digitální podobě. Po nákupu vám budou zpřístupněny články speciálu v Archivu a také v aplikaci pro iOS/Android. V případě zájmu o obě verze je nutné si pořídit předplatné s členstvím v Klubu Respektu, které zahrnuje právě všechny Respekt Speciály.