Nejsou to žádné skleníkové květinky

Když se spisovatele Aleše Palána zeptáte na něj samotného, stačí chvilka, aby vám v odpovědi unikl vyprávěním o některé z postav, s nimiž se setkává při práci na knižních rozhovorech. Se svými hrdiny a hrdinkami, pro mnohé přinejmenším podivíny až ztroskotance, nezapadající do šablon většinové společnosti, stráví hodiny a hodiny hovorů. „Mnohdy se dostáváme na neprobádaná místa, kam pamětníkova noha léta nevstoupila, a jako archeologové odkrýváme další a další vrstvy. A občas spolu dokonce mluvíme o věcech, které dotyčný ještě nikdy nikomu neřekl,“ říká Aleš Palán. O těchto lidech, kteří se rozhodli žít si po svém, mluví jako o dárcích naděje.

Většina vašich knih vznikla na základě rozhovorů, tedy dialogu. Kdysi jste se zmínil, že dobrá otázka neexistuje. Jak to jde dohromady?

Dobrá otázka existuje, jen nemá na svém konci otazník. A je vlastně jen jedna jediná. Všechny mé otázky – alespoň ty dobré – jsou variacemi na sdělení: „Zajímáš mě, poslouchám tě, vyprávěj dál.“ Existují samozřejmě jiné typy rozhovorů, ale já to dělám takhle. Autentický zájem a soustředěná pozornost při setkáních s lidmi, kteří se pak objeví v mých knižních rozhovorech, jsou stěžejní, ať už šlo o šumavské samotáře nebo kohokoli jiného. Důležité je i to, kým jsem v tu chvíli já: byť přicházím s úmyslem dotyčného vyzpovídat a napsat knihu, nejsem primárně spisovatel. Přicházím tam jako Aleš, někdy kámoš, jindy trochu vyjevený pozorovatel, který nehodnotí, leč naslouchá. V osobním životě mi jde hodnotit velmi dobře, a vím tedy, že s nasloucháním tato pozice nejde moc dohromady. Při práci se toho umím vyvarovat. Budoucí kniha je součástí celého příběhu, ne však jeho podstatou.