Ten pravý jazz

S mojí aktuálně čtyřletou dcerou sledujeme dětské animované filmy zhruba od doby, kdy jí byly dva roky. Nejdříve to byly hlavně jednoduché, mírně infantilní krátké seriály jako Prasátko Peppa a Krteček, postupně si však začala užívat i celovečerní animáky, které baví i zbytek rodiny. Se ženou jsme dceři nejdříve pouštěli naše oblíbené staré klasiky, ale když se okoukaly, začali jsme postupně objevovat soudobou produkci. A potvrdili si předpoklad, že v animované tvorbě od časů našeho dětství došlo k zásadní proměně. Stále více pohádek pro dnešní děti se snaží zpracovávat složitá témata, jako je smrt, smysl života nebo vztahové problémy v rodině. Objev tohoto světa pohádek, které se nebojí velkých otázek, u mě způsobil, že jsem se na rodinné večery strávené u domácího projektoru začal těšit možná víc než naše dcera. Přinesl s sebou ale i otázky. Kde se tyhle filmy vzaly? A není na ně naše dcera ještě příliš malá?

Na druhém břehu

Ten pocit, že se dívám na něco, co se výrazně liší od filmů mého dětství, se poprvé intenzivně dostavil ve chvíli, kdy jsme s dcerou na displeji mého laptopu sledovali několik let starý americký film Coco. Rozdíl byl patrný od první minuty – zatímco většina starších dětských animovaných pohádek se odehrávala v povědomém prostředí připomínajícím Evropu či Spojené státy a jejich hrdiny byly nejčastěji bělošské děti (pokud jimi tedy zrovna nebyla zvířata, příšerky či hračky), Coco nás přiváděl na mexické maloměsto. Dýchla z něj atmosféra jiné, barevné a neokoukané kultury podbarvená lokální hudbou. To vše se samozřejmě odehrávalo v dokonale propracované počítačové animaci, jaká za mého dětství jednoduše neexistovala.