Co už není výchova

Jiří na první vážnější zádrhel ve vztahu se svou ženou narazil poté, co se jim narodilo první dítě. V té době spolu žili už sedm let, z toho čtyři roky jako manželé. Jádrem neporozumění se stala výchova syna. Paní Eva při výchově dávala přednost trpělivosti, vysvětlování a klidnému přístupu, její muž se občas uchyloval v otcovské roli k záhlavcům, k plácání přes zadek a tvrdému tónu při vynucování pravidel. „Koukala jsem na to jako zjara. Svého muže jsem znala jako nekonfliktního člověka, s kterým se dá na všem domluvit. A najednou, když šlo o našeho syna, tak ztvrdnul,“ říká paní Eva. Její muž sedí při rozhovoru v jejich pražském bytě vedle ní a přikyvuje – koneckonců sami manželé si to mezi sebou už dávno vyříkali a došli ke shodě, teď už kromě sedmiletého syna vychovávají i dceru v batolecím věku. Při začátcích výchovy se však navzájem překvapili: Jiří byl nepříjemně udiven tím, že jeho žena nestála při jeho výchovných metodách za ním, když byli oba zajedno, že rodiče mají postupovat v souhře, ale otevřeně otce před synem za pohlavky kritizovala. Eva byla překvapena tím, že její muž bere facku nebo záhlavec jako samozřejmost, jako výchovnou metodu, bez níž z jejich syna vyroste fracek. „Prokousávali jsme se tím docela těžce, na chvíli se i trochu odcizili. Myslím, že kdybychom měli dítě dřív, a ne až po mnohaletém vztahu, kdy jsme se naučili spolu vycházet i při složitějších okolnostech, možná bychom ten střet dvou kultur rodičovství zvládali hůř,“ připouští Jiří. 

Vzpomíná, že k rozhodnutí začít se domácím problémům věnovat s opravdovou vážností a za odborné pomoci, ho ale přiměla až reakce kolegy a přítele z firmy, kde pracuje jako programátor. Na společné cyklistické vyjížďce si mu Jiří postěžoval na ledabylost manželky při výchově dítěte a na hádky, které z toho doma plynou, a kolegův udivený výraz ho zarazil. „Řekl mi: ,Cože, ty syna biješ? A proč, aby se tě bál? To by mě u mých dětí nikdy ani nenapadlo…,‘“ vzpomíná Jiří. Manželé si tehdy promluvili s kamarádkou psycholožkou a Jiří pak chodil zkoumat, proč ho nebolí, když syna něco bolí, na vlastní sezení k terapeutovi. „Tak mi to manželka při hádkách formulovala – jak to, že tebe nebolí, když způsobíš bolest našemu synovi? A na sezeních jsem pak zjistil, že je to složitější. Že nejde jen o to, že to syna zabolí, ale že mě možná bude časem nesnášet, nebude mi důvěřovat a že to ponaučení, které jsem se domníval, že mu lepanci dávám, se pravděpodobně stejně nedostaví,“ vzpomíná Jiří. „A že to považuju za normální zkrátka proto, že jsem byl jako dítě taky bit. Že jen reprodukuju vlastní zkušenost.“ U toho, jak vypráví, se dopracoval zpět do svých pocitů kluka, co občas chytí od rodičů facku nebo záhlavec, a uvědomil si, že z těch situací tehdy neodcházel s vědomím, že je správné se příště chovat lépe, ale s pocitem, že jsou na něj doma zkrátka zlí. Naučil se zvládat i občasné návaly zlosti, které v něm budilo synovo chování, a teď už mu, jak říká, „ta ruka neujíždí“. „Neměl jsem o výchově ani páru, měl jsem za to, že je to jen instinktivní věc, a na rozdíl od mé ženy jsem ty instinkty neměl dobré.“ 

Příklad Jiřího je zároveň příkladem dvou třetin českých rodičů: podle posledního průzkumu Ligy otevřených mužů z roku 2018 jich právě tolik používá při výchově tělesné tresty. Novější výzkum právě vzniká na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a podle předběžných výsledků se počet tělesně trestajících českých rodičů od té doby výrazně nezměnil. Česko je zároveň mezi posledními třemi státy v Evropské unii (spolu se Slovenskem a Belgií), které nepřijatelnost fyzických trestů při výchově dětí zatím nezakotvilo v zákoně. To se právě teď mění.