Co asi budou vyvádět?

Následující text, jehož část odemykáme jako ukázku a pozvánku ke koupi, najdete v novém speciálu Respeklu nazvaném Jak správně vychovat rodiče s podtitulkem O krásně komplikovaných vztazích dospělých a jejich dětí. Zakoupit si ho můžete v tištěné formě (pošleme vám ho na vámi zadanou adresu) nebo v digitální podobě. Po nákupu vám budou zpřístupněny články speciálu v Archivu a také v aplikaci pro iOS/Android. V případě zájmu o obě verze je nutné si pořídit předplatné s členstvím v Klubu Respektu, které zahrnuje právě všechny Respekt Speciály.

Řidič autobusu byl evidentně ve stresu, už když vyjížděl od stanice pražského metra. Vůz byl plný lidí a uvnitř přetopeno. Šárka Pažítková se se svými tehdy třemi dětmi usadila kousek za něj a po chvíli cesty se její devítiměsíční dcera nahlas rozbrečela. Když se podrážděný řidič ozval, ať „s tím dítětem něco udělá“, začala ji utěšovat. Ostatní cestující přitom celou situaci brali s klidem. Dcera po chvíli zase nabrala, načež řidič opět vztekle zahrozil: „Pokud s tím dítětem něco neuděláte, tak vás vysadím.“ Byli sotva v půli cesty domů do vesnice Předboj na okraji Prahy, když se matka rozhodla, že než by riskovala, že ji impulzivní řidič vyžene ven někde v polích, vystoupí všichni na příští zastávce a počkají v prosincovém chladnu na další spoj.

„Vlastně jsem ho i chápala, třeba měl nějaké svoje potíže, jen mi to bylo nepříjemné vůči mým dětem. Stalo se to čtrnáct dnů před Vánocemi a mně se to ani nechtělo moc řešit a dělat kolem toho drama,“ vzpomíná na incident s odstupem Pažítková, která se až po několika měsících s překvapením dozvěděla, že někdo jiný z cestujících v autobuse podal stížnost na to, že se řidič k matce s dětmi choval tak, až ji donutil vystoupit.

V diskusních skupinách na sociálních sítích se podobných situací najdou stovky – a na vlastní kůži je okusí každý čerstvý rodič, když se svým dítětem vstoupí do veřejného prostoru. Může jít o ubrečeného kojence v autobuse, letadle nebo čekárně, případně o živě pobíhající předškoláky v obchodě, galerii či restauraci. Tolerance vůči hlasitěji se projevujícím dětem není v Česku vysoká. Ideálně musí být zticha a nikdo o nich nesmí vědět. Zatím poslední z vášnivých debat na toto téma na jaře vzbudilo vyjádření pražského bistra Marthy’s Kitchen, které vydalo soubor sedmi pravidel, jež u nich musí děti, potažmo jejich rodiče dodržovat. „Pokud se u nás chcete najíst s dítětem, měli byste být schopni odhadnout, zda umíte dítě dostatečně ukáznit… Nepřejeme si, aby vaše dítě rušilo svým křikem, pláčem nebo pobíháním ostatní hosty,“ stálo mezi jinými.

Nejedná se přitom o ojedinělý hlas: důraz na disciplinaci a rodičovská doporučení, jak se mají děti chovat, inzerují mnohé instituce. Pro rodiče to často znamená rozhodující faktor, proč někam jít, či nejít, když tam jejich děti buď nejsou vítány, nebo jsou rovnou považovány za narušitele. Hlavně to však vypovídá o tom, že zdejší veřejný prostor není pro nejmladší část společnosti nijak inkluzivní.

Vyzkoušíme a uvidíme

„Lidé na nás už dopředu koukají a čekají, co bude,“ říká s odzbrojujícím úsměvem Šárka Pažítková, když popisuje, jakou pozornost budí, když s manželem a pěti dětmi – které se věkem pohybují mezi šestnácti lety a osmi měsíci – vstoupí třeba do cukrárny. Velká rodina budí svým počtem pozornost a také obrovskou podezíravost, jestli nebude náhodou hlučná. „Okamžitě si o nás tvoří v hlavě příběh, který může být negativní i pozitivní. Někdo se diví, proč jsme si v téhle době pořídili tolik dětí, někdo to zase naopak ocení,“ líčí. A reakcí si prý všímají i děti samy, když se občas matky nebo otce ptají: „Proč se na nás tady tak divně koukají?“

„To mě pak mrzí, že jim to musím vysvětlovat,“ říká k tomu Pažítková, která jinak vyjadřuje velké pochopení pro všechny – sousedy, cestující, hosty i provozovatele restaurací, kteří se obávají hlasitého projevu. Pouze dodává: „Děti bohužel nemají na zádech čudlík, který by se dal zmáčknout a ony byly potichu.“ Když jsou tedy pohledy okolí opravdu nepříjemné a Pažítková cítí, že děti začínají divočit, rodina je připravena změnit plány a odejít. Vzít si jídlo s sebou a sníst si ho třeba na lavičce v parku, aby nerušili. Svůj přístup k chození do restaurací nebo jiných veřejných prostor tak charakterizuje stylem „vyzkoušíme a uvidíme“. V pěti dětech, z nichž každé je jiná osobnost, není možné dostat každé do pohody a vyladit je na to, že půjdou někam, kde se po nich bude vyžadovat velká snaha nijak se neprojevovat.

Dlouhé internetové diskuse a početné články se jen hemží příspěvky, v nichž si frustrovaní rodiče – především matky – vyměňují strategie, jak to udělat, aby jejich dítě bylo v restauraci, dopravním prostředku nebo kdekoli jinde co nejtišší a nejklidnější. Důležité podle debat je, aby ty malé byly odpočaté, vyspalé, najedené a spokojené. U starších se zase vyzdvihuje nutnost jim předem dobře vysvětlit, co se bude dít, jaká jsou očekávání a nároky na chování a klid ve veřejném prostoru. Někdo razí systém odměn, jiní vyzdvihují, že je nutné, aby se dítě mělo čím zabavit, a tak je dobré vzít si s sebou knížku či pastelky. Poslední instancí, aby dítě nevyrušovalo, je samozřejmě dát mu do ruky mobil.

Ať už kdokoli preferuje jakýkoli přístup, frekventované sdílení rad na toto téma jen ukazuje, jak silný tlak na tiché dítě v naší společnosti je a jaký stres to představuje pro samotné rodiče. Ti na jednu stranu nechtějí dráždit okolí a čelit odsuzujícím pohledům nebo poznámkám, ale také nemají v úmyslu své děti zbytečně „dusit“ a zakazovat jim, aby byly samy sebou.