Když se člověk zase těší na pondělí
Co si odnést z příběhů lidí, kteří změnili profesi během života
Barbora Kuběnová (44) už nějakou dobu žila s pocitem, že v jejím životě něco nefunguje. Že je „něco špatně“, začala nejintenzivněji registrovat v době čtyřicátých narozenin. „Padla na mě životní krize. Říkala jsem si, že už mám věk na to, abych dokázala být vyrovnaná a spokojená se svým životem,“ vzpomíná. Chtěla zásadní změnu ve svém pracovním životě, který ji po téměř dvaceti letech už nenaplňoval jako dřív.
Po gymnáziu a pedagogické fakultě se stala učitelkou na prvním stupni základní školy ve Frýdlantu nad Ostravicí a poměrně dlouho ji to bavilo. Těsně před čtyřicítkou se nicméně několikrát přistihla, jak při hledání nových nápadů tápe a ztrácí energii, kterou předchozí roky měla a díky níž byla podle svých slov úspěšná a oblíbená. Byla si přitom jistá, že to není otázka věku. „Došla mi jednoduše síla. I když mi moje práce předtím dávala velký smysl, najednou smysl zmizel a já jen pokračovala v zajetých kolejích, aniž bych věděla proč,“ shrnuje dnes.
Po zmíněných čtyřicátinách tak na škole oznámila, že za tři roky s učitelstvím hodlá skončit, a začala dálkově studovat vyšší odbornou školu zdravotnickou – obor farmaceutický asistent. „Zbývalo mi pětadvacet let do důchodu, tak kdy jindy bych to měla udělat? Tohle byla moje poslední šance,“ popisuje dnes už zaměstnankyně lékárny ve Frýdku-Místku.


„Změna profese pro mě představovala velký zlom především v psychické rovině,“ vysvětluje. Najednou z ní opadla odpovědnost, kterou měla s učitelstvím spojenou a která ji poslední dobou až příliš tížila. V lékárně po konci pracovní doby zavře dveře, a tím pro ni pracovní povinnosti ten den končí. Večer se může víc věnovat rodině nebo svým zájmům a nemusí přemýšlet nad tím, že neustále ručí za celou třídu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu