Kam jdu, když začnu odcházet z profese

Loni krátce před Vánocemi jsem se v rozhovoru kolegovi z redakce zmínil, že od Nového roku si zkracuji pracovní úvazek na tři pětiny. Potřeba umenšení povinností v Respektu nebyla rozhodnutím po nějaké hluboké analýze. Jen jsem cítil, že nastal skutečný čas odcházení, že více než třicetiletý profesionální kolotoč, v němž jsem přizpůsoboval život psaní, je načase začít brzdit. „To je skvělé. Ale nebudeš se pak cítit méně důležitý? Méně potřebný?“ zeptal se. „Nemyslím,“ odpověděl jsem mu. Kromě psaní článků provázely můj profesní život častá pozvání do různých televizních a rozhlasových stanic, na debaty, besedy na školách všech stupňů, a navíc jsem měl rozepsanou knihu. Profesní důležitost a jisté uznání se zdály být zaručeným průvodcem mého dalšího bytí v pracovním týmu i se zkrácenou pracovní dobou.

Po osmi měsících vím, že je to trochu jinak. Začít odcházet je jedno rozhodnutí, ale když už jsem na tu cestu opravdu vyrazil, stalo se odcházení odněkud méně důležité než nově objevená otázka – kam vlastně jdu? Jaká jiná důležitost či uznání mě čekají? Nebo přesněji řečeno, budu schopný v tom novém prostoru dát okolí a světu vůbec něco, co bude mít smysl? Dosavadní psaní a předtím práce v disentu mi daly v tomto směru velkou míru pocitu smysluplnosti. Ale dokážu to nahradit něčím jiným? Bude vůbec svět po mně ještě něco požadovat? Ta poslední otázka byla zapeklitá, protože vím, že moje nutkavá potřeba být prospěšný mi až do smrti zůstane, a straší mě především představa, že nakonec budu v tom, co nabízím, jen urputně se chovající a směšný stárnoucí muž, uvízlý ve svých představách, schématech a konceptech komunikace. Začal jsem přemýšlet nad tím, jaké možnosti mám, abych se této pasti vyhnul.

Nechtělo se mi ve sněmovně stíhat politiky