Hra, která nikdy nekončí

Lidé na mikronéském ostrově Pohnpei se chovají prapodivně. Pěstují obrovské, nevzhledné hlízy nazývané jamy. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, lidé po celém světě něco pěstují. Ostrované z Pohnpei ale jamy pěstují tajně. Nebo spíše ani ne tak „tajně“, protože o tomto „tajemství“ zároveň všichni vědí – na samotném ostrově, okolních ostrovech, dokonce i na opačné straně světa, v redakci Respektu. Samotní Pohnpeiané se ale tváří, že netuší, proč jejich soused pravidelně vstává ve dvě v noci. Že si nevšimli, že pod rouškou tmy mizí kamsi do pralesa. A že tam s sebou vláčí motyku a pytle s hnojivem. Všichni hrají podivnou, nikdy nekončící hru.

„Tajné“ pěstování nevzhledných hlíz vyžaduje spoustu lopotné práce, jak ale již koncem čtyřicátých let odhalil antropolog William Bascom, má také svoji vlastní svéráznou logiku. Společnost na zmíněném ostrově je rozdělena do společenských vrstev, které jsou za běžných okolností jen velmi obtížně prostupné. Zároveň ale existuje tradice, jež funguje jako zkratka pro ty, kteří se ve strukturované společnosti chtějí posunout výše. Pokud se nějaký mikronéský muž touží vyšvihnout mezi tamní elitu, může tak učinit s pomocí jakéhosi ritualizovaného „úspěchu“. Ten spočívá v tom, že dorazí na některou z pravidelných slavností pořádaných některým z náčelníků obtížen právě obrovským jamem. 

Rituál má všeobecně srozumitelná pravidla. Pěstitel nemůže například přivézt velkou hromadu menších jamů, musí nabídnout pouze jednu hlízu, avšak monstrózní, ze všech největší. To v praxi znamená až desetileté soustředěné úsilí v podobě tajných nočních pracovních cest k maskovaným záhonům v pralese. Vymazlená hlíza pak může vážit i devadesát kilogramů a dlouhá je třeba čtyři metry. Na samotnou slavnost ji kvůli jejím rozměrům musí na speciálních nosítkách dopravit několik mužů. A hlíza je v podstatě k ničemu, normální Pohnpeian si raději pochutná na menší, mladé, křupavé variantě téže plodiny.