Rudá Vídeň

Zbraně na bojištích první světové války utichly, monarchie se rozpadly, nové republiky slavily nezávislost – a Vídeň osiřela. Byla, slovy dobové reportáže časopisu National Geographic, hlavním městem, které ztratilo svou zemi. Před pouhými čtyřmi lety se pyšnila statusem metropole říše rozléhající se od ukrajinských stepí až po pláže Jaderského moře, teď jí zůstalo malé, především venkovské Rakousko. A nejen to, Vídeň byla také nejzbídačenějším městem v troskách ležícího kontinentu.

Většina vojenského zásobování probíhala během čtyř let války po železnici přes centrum habsburské monarchie. Armáda měla prioritu, potřeby civilistů zůstaly na vedlejší koleji. Ve městě proto během mrazivých zim chybělo uhlí, nedostávalo se jídla. Ulice plnili ranění o berlích a stovky tisíc uprchlíků z Haliče, mnohdy Židů, kteří sem prchali z východní fronty. Deset tisíc lidí ročně umíralo na tuberkulózu, šířila se španělská chřipka a syfilis. Bída dosáhla takových rozměrů, že odtud zahraniční humanitární organizace odvážely tisíce dětí za péčí do Skandinávie a Nizozemska.

Katastrofa a naděje k sobě ale v dobovém pohledu měly blízko. Přesně před sto lety došlo uprostřed poválečné bídy u volebních uren k politické revoluci. Moc převzala sociální demokracie a pustila se do převratných reforem. Následovalo patnáct let, během nichž se Vídeň víc než jen postavila na nohy: vytvořila základy dnešní vídeňské kvality života, pravidelně oceňované v různých mezinárodních srovnáních měst.