Kultivovaná divočina do měst patří

Co dělá město městem?

Těžká otázka…

Tak se zeptám jinak. Patří do měst i urbánní divočina s nepřehlednými zarostlými terény, územími nikoho, periferiemi, prázdnými místy? Které občas zmizí, protože jsou zastavěny něčím výnosným nebo potřebným, ale o kus dál vzniknou nové…

Když městský prostor obsadíme nějakými funkcemi, vždycky nám – ať se snažíme, jak se snažíme – něco zbyde: místa mezi místy, vnitřní periferie, vágní terén, kdy mezi velkoskladem a rychlostní komunikací vznikne kus „zdánlivě ničeho“ – kus prázdného místa v prostoru. A podobně i v časové mezeře mezi funkcí dosloužilého nákladového nádraží a ještě nepostaveného sídliště vznikne v prodlevě, která může trvat třeba více než dvacet let, vágní terén v čase. Vznikne něco, co jsme nezamýšleli, dokonce nechtěli. Ale je to tady! A my tohle místo mezi místy někdy nákladně osázíme takzvanou izolační či liniovou zelení. Ještě častěji to ale zplaní, zaroste křovím a plevelem a žije svým vlastním životem. Vznikne vágní terén, který nás zajímá.