Domov jako eintopf

Bydlení lze přirovnat ke kotli polévky, eintopfu, kdy výsledek závisí na nepřeberném množství ingrediencí, v konečném výsledku však na vyváženosti chutí a konečném souladu. Může dopadnout podobně jako narozeninový dort à la pejsek a kočička, kdy do polévky přidává každý to, co považuje za lahůdku, ale druhému nemusí chutnat. Nebo taky jako pokrm, to když postupujete přesně podle kuchařky a jeho „šmak“ je pak tak nějak zaměnitelný s polévkou, jež klokotá v hrnci na plotně u souseda v paneláku. Kde a jak bydlet přitom každý z nás řeší za svůj život několikrát, „chutě“ se ale časem přirozeně mění – ovlivněny věkem, kdy se osamostatníme a odejdeme z domova, abychom žili po svém a rodiče nám do toho konečně přestali mluvit. Chutě se mění se založením rodiny, kdy se domácnost rozrůstá o nové členy, stejně tak ale s rozpadlými vztahy. A taky třeba s prací, za kterou se stěhujeme. Ovlivněny jsou financemi, těmi obzvlášť. A v neposlední řadě též osobní kondicí, kam patří nemoci nebo stáří, hlavně však vnitřním nastavením. Proces, který nikdy nekončí, je proměnlivý. Je to tekoucí řeka, jež nabízí na jedné straně nové možnosti a změnu, ale také notně svazuje a mnohdy na život dopadá opravdu tíživě.

Není pochyb o tom, že záleží na místě, kde žijeme, je součástí naší sebedefinice. Domovy jsou „svatyněmi“, útočišti, jistotou, ke které se vztahujeme, v dětství pak celým světem, z něhož se s rostoucím věkem vypravujeme objevovat nové vesmíry. Místo, kde jsme vyrůstali, si obvykle zachovává kultovní status. Když se do svého rodiště zajedeme v dospělosti podívat, všechno se sice tak nějak zmenšilo (jak je možné, že řeka, ke které jsme si chodili hrát, je dnes potokem?). To ale nevadí, ve vzpomínkách se vrátíme zpět k dítěti, kterým jsme tenkrát byli. Pokud se za svůj život stěhujeme několikrát, a je jedno, zda v novém místě strávíme pár měsíců, nebo roky, každé z nich považujeme za svůj domov. I když se může stát, že jsme v něm někdy tak trochu cizinci, uchovává se ve vzpomínkách, ať se nám tam děly dobré, nebo špatné věci. Místo nás definuje. Je jasné, že pár měsíců strávených v Paříži z nás ještě Pařížana neudělá, ale při sledování Amélie z Montmartru jsme schopni se s hrdinkou, tedy spíše s filmovým prostředím, identifikovat. Zkrátka místo, kde žijeme, pro nás hodně znamená.

Pokud si zadáte do internetového vyhledávače heslo „jak spokojeně bydlet“, vyběhne na vás nekonečně odkazů. Ostatně bydlení je přitažlivé téma pro televizní pořady, časopisy, existuje spousta knih s teoretickými radami, kde nebo jak bydlet: zda ve městě, kde je vše dostupnější, avšak hektičtější, nebo na vesnici, kde se nemusíme tolik strachovat o děti, když je vypustíme ven, ale znamená to pořídit si dvě auta kvůli dojíždění. A když už jsme se jakžtakž usadili, z internetu na nás vyskakují ukázky dokonalých domovů, aby nás vystavovaly dilematu, zda neexistuje ještě lepší místo s lepším výhledem, lepší školkou a školou, jestli bychom se neměli přestěhovat blíž práci nebo si pořídit dům s vlastní zahradou, kde se nebudeme tolik tísnit a každý z členů rodiny bude mít svůj pokoj. Ano, můžeme se holedbat, že nám to doma pospolu klape, takže je předpoklad, že klidně zvládneme žít i ve stanu. V tom ale kromě dovolených nikdo přebývat nechce.