O zemi, kde zítra je totéž co včera

Respekt 41/2014

Larisino dětství bylo šťastné navzdory těžkému stínu minulosti. Drsné podnebí posilovalo kolektivního ducha a lidé se chovali přátelsky. V zimě, během dlouhých, tmavých dnů se vzájemně navštěvovali. I neočekávaní hosté byli okamžitě zváni dál bez ohledu na to, že byly třeba dvě nebo tři hodiny v noci nebo že to byli neznámí lidé, které potkali na ulici. Pokud hostům nebylo co nabídnout, vždycky bylo možné vzbudit sousedy. Večírky trvaly dva i tři dny a nikdo nikdy nikomu nenaznačil, že je čas jít domů. Pohostinnost byla pravidlem, protože kdo pohostinný nebyl, zůstal nakonec úplně sám.

Idylické místo večírků s kaviárem a vodkou se jmenuje Vorkuta a ve své knize It Was a Long Time Ago, and It Never Happened Anyway (To už je dávno a vlastně se to vůbec nestalo) jej popisuje americký novinář David Satter. Ruské hornické město leží 150 kilometrů na sever od polárního kruhu v autonomní Komijské republice. Je obklopeno stovkami kilometrů tundry, tak odlehlé, že i holubi jsou tam vzácností – občas se do města nedopatřením svezou na vagonech nákladních vlaků. Průměrná teplota v zimě klesá na 20 stupňů pod nulou. Satter se ale městem toulá v létě, když jeho obyvatelé spokojeně posedávají u bílých plastových stolků na červených plastových židlích, muži svlékají košile a nastavují odhalená těla šikmým slunečním paprskům. Vzduchem voní šašlik.

[image id=„200253989“ caption="… ale jen pro některé. (Vězňové v jednom z…