Zlo není absolutní, dobro vítězí

Po začátku ruské agrese proti Ukrajině se Olena Zelenska stala se svými dětmi pro Rusy terčem číslo dvě. Hned po svém muži, ukrajinském prezidentovi Volodymyru Zelenském. Jak říká v rozhovoru pro Respekt, ze začátku člověk vnímá takovou informaci jako zastrašování, jako špatný spiklenecký scénář. „Ale když jsme všichni viděli, jak vetřelci vraždí naše děti, střílejí celé rodiny, znásilňují ženy – bylo jasné, že Rusko je schopné všeho,“ popisuje Zelenska. Rozhovor s první dámou Ukrajiny proběhl písemně, z bezpečnostních důvodů není možný osobní kontakt.

Co obnáší být ženou prezidenta země, která je ve válce?

Být manželkou prezidenta znamená fungovat zodpovědně. A být manželkou prezidenta země, v níž je válka, to znamená fungovat zvláště zodpovědně. Současně jsem ale zůstala jak manželkou, tak matkou. Strachovat se a chránit vlastní rodinu není v současné době to jediné. Můj tým i já se denně snažíme pracovat na tom, abychom malým Ukrajincům pomohli dostat se do bezpečí. Tak vznikla iniciativa Trasy života, díky níž společně s ministerstvem zdravotnictví, lékaři dětské nemocnice ve Lvově, zahraničními zdravotnickými odborníky, dobrovolníky a filantropy evakuujeme děti s onkologickými onemocněními ze Lvova do Evropy, aby tam dále mohly bojovat s nemocí.

Také se aktivně podílím na evakuaci sirotků, dětí bez rodičovské péče a dětí se zdravotním postižením – snaze dostat je do bezpečí v evropských městech, kde jim budou poskytnuty odpovídající podmínky a péče. A další poslání, které mám, je sdělit celému světu, že na Ukrajině probíhá skutečná válka, jsou vražděny tisíce dospělých a dětí. Nadále vyzývám celé mezinárodní společenství, aby nemlčelo.

Všimla jste si nějaké změny, k níž u vás došlo pod tlakem událostí?

Každý z nás v sobě objevil schopnosti, o kterých neměl ani zdání. Stali jsme se silnějšími, to je evidentní. Platí to i pro mě. Ale získávat sílu za takovouto cenu, to se nikomu nechce. Během války se vám dramaticky změní pohled na svět – uvědomíte si, že to, co vás trápilo včera, jsou maličkosti, které nyní, ve skutečných problémech, zcela ztrácejí význam. Začínáte se znovu, jako dítě, radovat z běžných každodenních věcí. Někdy u vás převládnou emoce stejně jako u kohokoli. Ale já, tak jako všichni, chápu, že nesmíme být zoufalí. Je důležité si pamatovat, že na rozdíl od ruské armády máme motivaci, bráníme před útočníky vlastní domov a své blízké. Tato motivace se nikdy nevytratí.

Jaký zážitek nebo životní etapa vás v životě připravila na tuto nechtěnou roli?

Na válku se nelze morálně přichystat. Bez ohledu na to, kolik filmů nebo knih jste viděli a četli. Cokoli se vám během normálního života v míru přihodí, nikdy nikoho na válku nepřipraví. Protože v běžném životě jsou trápení a zkoušky rozptýleny. Ale ve válce nastupuje všechno najednou. Na to se prostě připravit nedá. Nejdůležitější je, že naše armáda byla připravena k odporu. Odrazila útok a stále denně zastavuje invazi. A Ukrajinci věří svým ozbrojeným silám a vedení své země a každý na svém místě se snaží dělat to, co nám pozvedá ducha a přibližuje nás vítězství.

S tím, co teď víte, je něco nečekaného, nenápadného, co vás ve vaší situaci dovede zaskočit?

Nejstrašnějším zjištěním pro mě bylo, jak krutí dokážou lidé být. (Nějak jsme si mysleli, že i oni [tedy Rusové – pozn. red.] jsou lidé.) Jak mohou ztratit svou lidskou tvář a páchat taková zvěrstva. Ukázalo se, že žádná hranice neexistuje. O Buči, Mariupolu, Ochtyrce nebo Kramatorsku nemůžeme mluvit, aniž bychom neplakali. Celý svět viděl fotografie zavražděných civilních obyvatel. A zatímco Rusko tvrdí, že je to všechno nahrané, denně slyšíte a vidíte příběhy, jak lidé v děsu poznávají své zavražděné příbuzné. Všechny důkazy sbíráme. Protože každý život a každá smrt jsou důležité. Chceme, aby vrazi byli potrestáni.

Víte, v dějinách jsem vždycky považovala za nejhorší události zabíjení běžných lidí. V Kyjevě se nachází Babí Jar, kde nacisté za druhé světové války zabili bezbranné židovské obyvatelstvo Kyjeva. Zdálo se, že nic horšího už nemůže nikdy nastat. A dnes se vše opakuje přímo před našima očima. Nemohu uvěřit, že se něco tak strašlivého může dít uprostřed Evropy 21. století.

Nikdy – slovo, které nenávidím

Váš muž je v osobním kontaktu s různými světovými politiky. Kontaktují vás třeba první dámy jiných států?

Nejen to, spolupráce byla navázána už v době míru. V srpnu 2021, den před 30. výročím ukrajinské nezávislosti, se uskutečnilo první kyjevské vrcholné setkání prvních dam a pánů světa – a nyní je to právě toto společenství, které aktivně pomáhá našim lidem v zahraničí.

Jedním z důvodů, proč jsem minulý rok summit iniciovala, byla touha vytvořit novou mezinárodní platformu pro spolupráci na úrovni prvních dam a pánů a ukázat světu potenciál a sílu hlasu partnerek a partnerů. Často zůstávají ve stínu a stávají se náměty diskusí o tom, jak vypadají a co nosí, ale mnohé z prvních dam ovlivňují humanitární záležitosti a ve svých zemích realizují velké množství projektů. Takže dnes, díky společnému úsilí z loňského roku, je to právě tato komunita, která aktivně pomáhá našim lidem v zahraničí.

Jak konkrétně tenhle klub nyní pomáhá?

První dámy Polska, Francie a Německa se zapojily do evakuace našich dětí, aby mohly podstoupit léčbu v zahraničí. První dáma Litvy poskytuje obrovskou podporu ukrajinským ženám a dětem, které do Litvy odešly, zatímco jejich manželé bojují v ukrajinských ozbrojených silách. První dámy Lotyšska a Rakouska se spolu se svými manžely prezidenty pravidelně účastní veřejných shromáždění na podporu Ukrajiny a šíří pravdu o tom, co se děje. A to je jen několik příkladů velmi konkrétní spolupráce a pomoci. Od prvních dnů jsem v kontaktu s mnoha prvními dámami, s nimiž koordinujeme jak boj na informační frontě, tak konkrétní pomoc ukrajinským ženám a dětem, které byly nuceny odejít do zahraničí.

Společně s prvními dámami nyní řešíme velký problém, a to děti s autismem. Mnohé z nich se dnes také nacházejí v zahraničí. Pro ně to znamená mnohem větší stres než pro ostatní děti, protože jsou velmi závislé na každodenním běhu věcí. V současnosti se jim všechno dramaticky změnilo. Proto by měla být jejich socializace co nejvíce urychlena. A k tomu je nutné zjednodušit proces potvrzování jejich diagnóz v zahraničí. Jsem ráda, že v České republice je tato problematika pod dohledem Národního ústavu pro autismus, který pomohl již více než 80 ukrajinským dětem a jejich matkám a plánuje pomáhat i nadále.

Nikdo si nemůže být jistý, že bude dobrý válečný lídr a hrdina. Nakolik vás v tomto směru váš manžel překvapil?

Vždycky jsem věděla, že se v těžkých situacích nikdy nevzdává a neutíká. Vždy byl spolehlivou oporou pro naši rodinu a teď pro celou Ukrajinu. V současnosti pracuje obětavě a tvrdě. A stejně oddaně byl věrný své práci do 24. února. Takže když začala válka, ani na moment jsem nezapochybovala, že je schopen postavit se do čela.

Jaký jste v nové situaci udělala největší objev, který by se týkal vás osobně, vašeho manžela, ukrajinské společnosti, lidí obecně?

U manžela jsem žádný objev neudělala. A to je podle mě skvělé. Je stejný jako vždy – spolehlivý, cílevědomý, tvrdošíjný. Jsem také hrdá na naše lidi, jejich odolnost. Tato válka Ukrajince bezpochyby velmi sjednotila. Naše hodnoty vykrystalizovaly, víme přesně, za co bojujeme. A pochopitelně jsem zjistila, jací neuvěřitelní lidé žijí v sousedních zemích a v zahraničí vůbec. Otevřít svůj domov cizím lidem v těžké chvíli je akt oddanosti a nezištnosti.

Dojal mě příběh devítileté dívky Jaroslavy z Kyjeva, která trpí těžkou mozkovou obrnou a epilepsií a je upoutaná na lůžko. Čeští lékaři a zástupci dobročinných organizací ji převezli speciálně vyslanou sanitkou z Ukrajiny do Pardubic. Hrozilo, že se kvůli neustálému bombardování ukrajinské metropole může dívka ocitnout bez léků, na nichž je zcela závislá. Díky Čechům, kterým Jaroslavin osud nebyl lhostejný, jsou dívka a její mladší bratr v bezpečí. Jsem upřímně vděčná všem, kteří se zapojili do tohoto dobrého díla. Doufám, že brzy, po našem vítězství, bude ukrajinský lid schopen oplatit svým evropským bratrům stejnou pohostinností v nově vybudované Ukrajině.

Byli jsme na Ukrajině na reportáži pět týdnů před začátkem války, viděli jsme řadu lidí připravujících se k boji. Věřila jste tehdy, nebo spíš pochybovala, že Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí?

Vždy se snažím věřit zdravému rozumu, a tak bylo pro mě těžké si do poslední chvíle připustit, že může k tak nesmyslnému útoku dojít. Podvědomě jsem tušila, že v určité chvíli bude ukrajinský lid donucen bojovat za své hodnoty, ale nečekala jsem, jak strašlivá a nelidská tato válka a chování ruské armády bude.

Vzpomínáte si na noc, kdy k útoku došlo? Spala jste? Jak jste se o začátku války dozvěděla?

Bylo to kolem páté hodiny ráno. Probudily mě výbuchy. Nepochopila jsem hned, oč jde. Manžel už ale nespal. Řekl: „Začalo to.“ A jel do práce.

Co byla v ten okamžik vaše první myšlenka?

„Náš život už nikdy nebude jako dřív,“ to jsem si pomyslela. Nikdy… slovo, které nenávidím.

Váš muž nedlouho poté řekl, že Rusko vyslalo na jeho likvidaci několik komand, jako druhý terč označil svoji rodinu, tedy vás a vaše nejbližší. Jak se dá s takovou skutečností žít?

Na začátku takové informace vnímáte jako zastrašování, jako špatný spiklenecký scénář. Ale když jsme všichni viděli, jak vetřelci vraždí naše děti, střílejí celé rodiny, znásilňují ženy – bylo jasné, že Rusko je schopné všeho. Už se nebudu divit ničemu nelidskému. Oni cílí na všechny – je jedno, jestli jde o rodinu prezidenta nebo kteroukoli jinou. Každý den mě přepadá hrůza, když myslím na obyvatele Mariupolu, Charkova, Černihivu, Doněcké a Luhanské oblasti, na ty, kteří denně bojují o život, na ty, kteří byli zavražděni v ulicích, ve vlastních domovech – jenom proto, že žijí ve své vlastní zemi.

Mluvíte s dětmi o tom, co se děje? Jak to prožívají?

Mluvit s dětmi je nyní velice důležité, dávat jim možnost vyjádřit svoje obavy. Děti vše chápou velmi dospělým způsobem. Zdá se, jako by v těchto dnech dospěly. Uvědomují si, že Ukrajinci bojují za své právo na život. Udivilo mě, jak byly děti v prvních dnech racionální a ukázněné. Jednou jsem byla tak unavená, že jsem usnula a ani neslyšela sirény. A právě syn mě přišel probudit.

Dovolujete jim přístup k internetu? Nebojíte se, co se tam mohou dozvědět?

Syn je mladší a internet nepoužívá. Dcera, která je starší, je velmi aktivní. Ví, jak si najít užitečné informace, jak rozlišit pravdivé informace od lží a fake news. Možná se v tom vyzná ještě lépe než já. Proto jí nezakazuji číst zprávy. A navíc, děti potřebují znát pravdu. Pak z nich vyrostou dospělí, kteří se pravdy nebudou bát. Tak to prostě funguje. Odpovídám jim na všechny otázky a nesnažím se předkládat přání jako skutečnost a malovat realitu na růžovo. Samozřejmě se snažím zdůrazňovat to dobré, vzájemnou pomoc. Válka totiž odhaluje nejen hrozivé stránky člověka, ale i ty krásné. Když Ukrajinci nebo Evropané sdílejí s uprchlíky vše, co mají, když lidé z celého světa přijíždějí do zničené Buči pomáhat místním, přivážet jídlo, opravovat jejich obydlí, pomáhat zvířatům, která ztratila majitele – to vše jsou projevy lidskosti, které děti potřebují znát, aby je následovaly. A také pochopit, že zlo není absolutní. Dobro zvítězí.

Jak moc se s vámi manžel radí o svých rozhodnutích? Z historie známe příklady žen politiků, které na ně měly velký vliv, a pak těch, u nichž to bylo naopak. Kde stojíte vy?

To je nevhodná otázka. On je prezident a nese zodpovědnost za rozhodování. Zvláště v době války.

Totální dehumanizace

Jak si vysvětlujete krutost, kterou ruští vojáci začínají čím dál silněji projevovat vůči civilnímu obyvatelstvu a která se všem vyjevila ve stovkách mrtvých lidí na ulicích dočasně okupovaného města Buča. Proč myslíte, že to ti vojáci dělají? Na rozkaz?

Možná že to, co řeknu, se vám bude zdát drsné, ale po záběrech z Buči, které jsme viděli, je těžké zůstat chladnokrevným. Musíme pochopit, že toto je pouhý začátek. S hrůzou očekávám, až se dozvíme o všech zločinech, kterých se okupanti na civilistech a bezbranných lidech v naší zemi dopustili. Už nyní mám informace o strašlivých následcích okupace Boroďanky a víte, kolik je dalších takových obcí na východní a jižní Ukrajině… V současné době se celý svět snaží přijít na důvod takové nelidskosti Rusů. Moje verze je, že jde především o odraz toho, jak ruská vláda zachází se svými vojáky a lidmi obecně. Je to směs ponižování podřízených a beztrestnosti mocných. A když takový ponížený náhle dostane moc – stane se z něj maniak, mstí se celému světu. Tu totální dehumanizaci ze strany své vlády pak násilně přenášejí na náš lid: vražděním, rabováním, znásilňováním.

Jaké je podle vás možné další soužití s ruskou společností, s Ruskem?

Nevím.

Všichni obdivujeme ukrajinské ženy, které s dětmi vyrazily statečně do neznáma, aby zachránily děti před válkou. Překvapila vás tato síla ukrajinských žen?

Tu znám odjakživa. Základ všech našich dobrovolnických organizací vždy tvořily ženy. Naprostá většina našich zdravotníků a sociálních pracovníků jsou ženy. A máme také spoustu žen vojaček. A všechny se ocitly v prvních liniích této války. Každá z našich žen je také samostatnou evakuační misí, protože jsou to ony, kdo odvážejí děti a staré lidi, zatímco muži bojují. Znám ženy, které pod palbou odvážely své i cizí rodiny z Kyjeva, když ho obléhaly ruské jednotky. Jedna takto statečná žena dostala devět kulek do břicha, ale naštěstí přežila. Ženy, které samy evakuovaly dětské domovy, útulky pro zvířata, rodily… Každý den se dozvídám nové příběhy, které jsou neuvěřitelné. Proto jsme vytvořili speciální on-line účet 24/02. Tam se mohou lidé podělit o své osobní válečné příběhy – protože každý osud rozhodně patří celému národu.

V Česku se teď nachází přes 300 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, očekává se jich až tři čtvrtě milionu, zejména žen a dětí, co byste jim vzkázala? (Hovor byl veden v dubnu 2022, v srpnu podle ministerstva vnitra to bylo 420 tisíc – pozn. red.)

Opustit vše a utíkat z domova, ze své rodné země, to je neuvěřitelně bolestivé. Mohu si jen zkusit představit, jak těžké je opustit svůj pohodlný domov, práci nebo podnikání, své příbuzné, dokonce i známé ulice. Jak obtížné je odvést dítě z oblíbené školy, od kamarádů a koníčků. Jak těžké je jít do neznáma, často bez věcí, jen v tom, co máte na sobě. A jak těžce pak přijímáte pomoc, když jste byli zvyklí budovat si svůj vlastní život. Zároveň jsem ale ráda, že jsou naši lidé v bezpečí, vděčná za to, jak jim Češi pomáhají. Chtěla bych říct – zůstaňte v bezpečí tak dlouho, jak to bude nutné, dáme vám vědět, kdy se budete moct vrátit domů. Jste nyní náš týl, opatrujete to nejcennější – rodinu.

Co byste vzkázala Čechům?

Naše české přátele bych kromě bezvýhradné vděčnosti chtěla poprosit, pomáhejte Ukrajincům s adaptací, potřebují nejen střechu nad hlavou. Potřebují normální život – se školami, prací a růstem. Protože to je bezpečí. Ještě před válkou jsem odstartovala projekt s názvem Knihovnička. Jedná se o distribuci ukrajinských knih ve světě. Jsem ráda, že taková knihovnička, nyní už slušně zásobená, začala fungovat v Městské knihovně v Praze, kde si ukrajinské děti mohou půjčovat knížky ve svém rodném jazyce. Vím, že podobné knihovničky postupně vznikají i v dalších knihovnách po celém Česku.

Dnes však takové knihovničky nestačí. V důsledku ruské agrese byly už více než dva miliony dětí nuceny opustit své domovy a odjet do jiných zemí. Přes 100 tisíc z nich je aktuálně v České republice. Proto jsme projekt přizpůsobili novým podmínkám, protože chceme, aby každý malý Ukrajinec měl svou knížku v rodném jazyce. A tady potřebujeme pomocníky. Požádala jsem nakladatele v zemích, kam odešla většina Ukrajinců, aby pomohli s tiskem a distribucí ukrajinských knih mezi dětmi. Mimochodem, Česká republika byla jednou z prvních zemí, která na moji výzvu zareagovala. Díky podporovatelům brzy vyjdou v rámci tohoto projektu dvě ukrajinské dětské knihy. Podle mých informací se k této iniciativě plánují připojit i některá česká nakladatelství. Chtějí vydat několik ukrajinských nebo zrcadlových ukrajinsko-českých dětských knih.

Víte, čemu byste se jako první dáma chtěla nejvíc věnovat při poválečné obnově Ukrajiny?

Rozhodně vím, že po válce nás čeká spousta práce. Je zde mnoho sirotků a zraněných dětí – musíme pro ně vytvořit ty nejlepší podmínky. Země se musí navždy stát jejich ochránkyní. A je jasné, že téměř všichni Ukrajinci budou po tom, co prožili, potřebovat psychologickou pomoc. Bohužel, ještě nemůžeme vědět o všech problémech, které nás čekají a které budeme muset řešit.

Na co se nejvíc těšíte, až skončí válka?

Nezačnu tím, nač se těším, ale tím, o čem jsem přesvědčená. Vím, že na žádného mého krajana, který nyní položil svůj život za naši zemi, se nezapomene. Chci, aby se ukrajinské děti učily o válce už jen ze stránek učebnic dějepisu. Velice si přeji, aby se každý, kdo si před 24. únorem vybíral, jaké květiny na jaře zasadí, to mohl co nejdřív udělat. A já vím, že se to stane. Naše slunečnice – oblíbená květina Ukrajinců – určitě rozkvete.

Rozhovor z ukrajinštiny přeložila Rita Kindlerová.

RESPEKT 16/2022