Cestu víc prožívám, když jedu sama

Na smluvenou schůzku do pražské kavárny přichází drobná žena, která působí dívčím, trochu introvertním dojmem. Když se rozpovídá o tom, jak sama projela na motorce Jižní Ameriku nebo Kazachstán, člověku se skoro nechce věřit, že tohle všechno zažila. Dominika Gawliczková je na podobné reakce zvyklá – a dost ji iritují. „Jde o komentáře ve stylu: To je hustý, že jezdíte jako žena. Já přece oproti mužům nemám žádnou překážku, která by mi v ježdění bránila. Jsem sice drobná a mám problém, když je ta motorka obrovská, ale to má i leckterý chlap,“ říká cestovatelka. O svých výpravách na motorce píše knihy a pořádá přednášky, zároveň se ale brání tomu, aby se z vášně, která ji dobře živí, stala povinnost. „Nechci o tom přemýšlet jako o něčem, co budu opakovat třeba 20 let. I když mě ježdění baví. Snažím se nemyslet moc dopředu, soustředit se vždy jen na jednu cestu. Zbytek je otevřený.“

Vystudovala jste strojní inženýrství, ale dnes jezdíte na motorce a živíte se přednášením a psaním knih o svých cestách. Co vás tehdy přivedlo k tomuto pro laiky velmi technickému oboru?

Mě vždycky fascinovalo, jak věci fungují. Třeba motory. Když jedete na motorce, tak dole pod vámi něco vybuchuje, což je šílená i fascinující představa. Taky mě na střední bavila matika a byla jsem v ní dobrá, tak jsem do toho šla. Můj sen byl navrhovat motorky, že si navrhnu a vyrobím nějakou vlastní a bude to super. Na škole jsem zjistila, že mi některé věci moc…