Byla to moje spojenkyně

„Někdy je lepší vědět méně než moc,“ říká spisovatelka Magdaléna Platzová. „Příliš mnoho informací totiž člověka spoutává. Naopak mezery, které je třeba doplnit, povzbuzují intuici a imaginaci.“ A poskytují také možnost určité míry fabulace, pokud samozřejmě nejde o biografii, jak je tomu v jejím posledním románu Život po Kafkovi, ve kterém na reálných historických faktech a až detektivním pátrání a sbírání střípků ze života snoubenky Franze Kafky Felice Bauerové vystavěla její příběh. V něm tato žena, jíž Kafka během jejich pětiletého vztahu adresoval na pět set dopisů, vystupuje ze stínu slavného spisovatele.

Když je někdo slavný, vládne pocit, že tak nějak „patří nám všem“. Má soukromá korespondence zůstat soukromou? Nebo existuje výjimka? Třeba ta, že odesílatelem či příjemcem dopisů je právě někdo slavný?

Tohle je vlastně otázka, kolem které se točí výchozí drama románu Život po Kafkovi. Bývalá snoubenka Franze Kafky Felice Bauerová, později provdaná za soukromého bankéře Moritze Marasse, dávno žije svůj vlastní život. Z Berlína se dostala až do Los Angeles, má děti, už i vnuky, ale stále drží v tajnosti více než pět set dopisů, které jí Kafka napsal mezi lety 1912 a 1917. Má je v krabici, převázané stuhou, a nikdo o nich neví, ani nejbližší okolí. Dokud se na ně nestrhne hon. Najednou je po ní všichni chtějí, ale Felice je odmítá dát z ruky, považuje je za soukromou záležitost. Byly přece napsány jí a Kafka by…