Dvojí loajalita Petra Pavla

Jen málokdo si může při pohledu zpět upřímně říct, že vše, co dělal, mu přinášelo radost. Dnes už penzionovaný generál Petr Pavel, svého času nejvýše postavený muž české armády, prý patří mezi ty šťastnější, kteří „mohou“. S nadšením se jako mladý parašutista učil v osmdesátých letech pronikat do týlu západních nepřátel a likvidovat je, pak ho stejně tak bavila práce u komunistické vojenské tajné služby. A štěstí ho potkalo i poté, co se komunismus bez boje zhroutil a z někdejších nepřátel se stali spojenci.

Cílevědomý mladý muž vystudoval několik špičkových vojenských škol ve Velké Británii a USA, blýskl se během balkánské mise a jako historicky první náčelník generálního štábu se pokoušel vymoci si více investic do české armády. Později získal vysokou pozici ve strukturách Severoatlantické aliance v Bruselu. A nakonec vyhlásil, že zkusí ještě jednou štěstí – dobýt Hrad. Kdyby se mu to podařilo, bylo by to poprvé, kdy by neplnil něčí rozkazy. Tady by udával směr jen on sám. A to je hodně neprobádaný terén pro něj i voliče.

Vědomí cíle

Před skoro čtyřiceti lety, kdy stál na startu svého profesního života, generála Pavla ani na vteřinu nenapadlo, že by se jeho dráha měla ubírat jiným směrem než armádním. Vojenská kariéra jeho otce, který sloužil u elitní části vojska – coby zpravodajec měl na starosti tzv. elektronický průzkum, mimo jiné zachycování a analyzování zpráv západních armád, v nichž tehdejší totalitní moc viděla hlavního nepřítele –, totiž předurčila…