Morem 21. století je odkládání povinností a úkolů. Dá se léčit.
V sobotu ráno jsem se rozhodla splnit jeden zásadní úkol: napsat tento článek, který je potřeba za tři dny odevzdat do nového speciálu Respektu a v týdnu na něj nebudu mít čas. Až do nedělního odpoledne jsem tak stihla uklidit celý byt, jít si zaplavat, vidět čtyři díly seriálu Vedoucí katedry na Netflixu, objednat si nové kalhoty do práce, přečíst asi padesát tweetů (a také napsat a smazat jeden svůj) a bezmyšlenkovitě projíždět Facebook, kde jsem skoro půl hodiny strávila na sestřihu vtipných přeřeků politiků, které sdílel jeden můj známý. Jak už je čtenáři pravděpodobně jasné, do psaní článku jsem se pustila až v ten nejposlednější možný termín, v neděli večer.
Prokrastinace neboli chorobné odkládání úkolů a povinností je fenomén, se kterým se čas od času potýká každý z nás, píší se o něm knihy, pořádají konference a firmy se snaží zjistit, jak motivovat své zaměstnance, aby polovinu pracovní doby nestrávili brouzdáním po sociálních sítích. Neplatí přitom rozšířený předpoklad, že prokrastinace nemá nic moc společného s leností, vyhýbáním se práci nebo se špatným plánováním času. Je to emoční problém, a jeho řešení tudíž tkví ve znalosti mechanismů regulace našich emocí, bez nichž se nám z odkládací pasti bude unikat jen těžko.
Jít domů včas
Nejedná se o nic nového, problém s prokrastinací měli už naši předkové. Univerzita v Torontu nedávno zveřejnila hieroglyfy datující se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
