Velký rodinný omyl
V posledních padesáti letech jsme za ideální považovali malé rodiny, jež jsou ale pro mnohé z nás ve skutečnosti katastrofou. Přišel čas hledat nové způsoby vzájemného soužití.
Spousta z nás má podobné scény zasuté někde v paměti: desítky lidí sedí okolo provizorně vyrovnaných stolů a slaví Vánoce nebo nějaký jiný svátek. Sourozenci, bratranci a sestřenice, tety, strýcové, pratety. Prarodiče vyprávějí po sedmatřicáté své staré rodinné příběhy. „Bylo to nejhezčí místo, jaké si umíte představit,“ vypráví jeden z nich o svém prvním dni v Americe. „Všude byla světla… bylo to jako slavnost světla! A já jsem si myslel, že je to kvůli mně.“
Staříci se začínají dohadovat o tom, kdo si to vlastně pamatuje lépe. „Co to povídáš? To byl květen, konec května,“ tvrdí jeden. Děcka sedí s doširoka otevřenýma očima, hltají rodinný příběh přesahující generace a snaží se všechno si to nějak poskládat v hlavě.
Po jídle se v dřezu vrší hromady nádobí, partičky dětí vymýšlejí něco podezřelého ve sklepě. Skupiny mladých rodičů se vytratily na chodbu a spřádají tam plány. Starší muži podřimují na pohovkách a čekají na zákusek. Jedná se o širokou rodinu v celé její složité, laskavé i naprosto vyčerpávající slávě.
Tuto konkrétní můžeme vidět ve filmu Avalon Barryho Levinsona z roku 1990, který je založen na režisérově vlastním dětství v Baltimoru. Pět bratří z východní Evropy přicestovalo do Ameriky zhruba v době první světové války. Postupně vybudovali vlastní tapetářskou firmu. Nějakou dobu dělali všechno spolu, stejně jako v místech, odkud přišli. Jak ale děj filmu pokračuje, začíná se široká rodina postupně rozpadat. Někteří její členové se kvůli…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
