Noví puritáni

„V tehdejší době nebylo od vrat vězení k tržišti daleko. Jenže ta cesta, měřena utrpením provinilé, mohla se zdát hezky dlouhou.“

Tak začíná příběh Hester Prynne, jak jej ve svém nejslavnějším románu Šarlatové písmeno vypráví spisovatel Nathaniel Hawthorne. Čtenáři tohoto klasického díla americké literatury vědí, že na začátku Hester porodí nemanželské dítě a odmítne prozradit jméno jeho otce. Kvůli tomu je odsouzena k posměchu před rozkuráženým davem. „Každý krok těch, kdo se zvědavě tlačí kolem ní, působí jí asi takovou trýzeň, jako by jim byli předhodili její srdce pod nohy, aby jí je všichni pošlapali a podeptali.“ Do konce života pak musí nosit na hrudi přišpendleno šarlatové písmeno A (adulterer, česky cizoložnice). Odchází na okraj Bostonu, do jakéhosi exilu. Nikdo se s ní není ochoten stýkat, dokonce ani ti, kteří se sami tiše dopustili podobných hříchů, nevyjímaje samotného otce dítěte, svatouškovského vesnického kazatele. Šarlatové písmeno má „sílu prokletí, vytrhává ji z běžných lidských vztahů, uzavírá ji do prostoru, v němž žije jenom ona sama“.

Dnes její příběh čteme s jistým sebeuspokojením: Takový předpotopní osud! Dokonce i Hawthorne se puritánům posmíval, pro jejich „šaty ve smutných barvách a šedé špičaté klobouky“, jejich přísné lpění na zvyklostech, omezenost a pokrytectví. Dnes nejsme jenom moderní a svobodomyslní, žijeme navíc v právním státě. Máme k ruce postupy, které nespravedlivým trestům dokážou zabránit. Šarlatová písmena…