Láska v době výběrového řízení

„Ty hrdá, krásko,“ psal mé babičce Dagmar před šedesáti lety jeden ublížený ctitel, když nechávala bez odpovědi jeho pohlednice a dopisy. Dnešní optikou by nápadník zřejmě pochopil jako signál nezájmu to, že si jeho zprávy „zobrazila“, ale neodpověděla mu – nebo by přívalu nechtěné korespondence jednoduše zabránila tím, že by si ho prostě „zablokovala“. Svého manžela by pak možná stejně poznala v práci na soudu, ale namísto usilovného pomrkávání od protějšího stolu by jí můj děda Jindřich prostě napsal na některou ze sociálních sítí, kde by také viděl, jak tráví čas mimo práci a co má ráda.

Tato doba byla ale daleko i tehdy, kdy s randěním začínali moji rodiče. Přestože se (k obvyklému zděšení starších generací) normy a konvence čím dál víc uvolňovaly, metodami seznamování přelomově zahýbaly až dvě technologické inovace: před čtvrtstoletím příchod internetu a okolo roku 2010 vzestup chytrých telefonů. Zatímco internet umožnil on-line seznamky a rychlejší komunikaci, spolu s mobily pak přišly seznamovací aplikace, jejichž uživatelé měli vždy „po ruce“ nepřeberné množství potenciálních partnerů.

Někdo skrze ně usiluje o nalezení vztahu, někdo je používá jen k hledání nezávazných známostí, jak zní často kritika, a někdo místo osobních setkání preferuje psaní. Pro další uživatele jsou pak aplikace prostředkem k tomu, jak si zvýšit sebevědomí: s potěšením sledují, komu se líbí a kdo o ně má zájem. Navzdory tomu se ale podle odborníků na vztahy nedá mluvit o tom, že by tato…