V roce 1952 jsem shodou okolností stál poprvé na nádraží v Ústí nad Labem, čelem k monumentálnímu balvanu Mariánské skály, která lomí rukama nad městem. Okamžitě jsem pochopil, že to město je báseň v bilingvním vydání. Později, během padesáti šesti let, kdy jsem v Ústí pracoval a žil, jsem seznal, že jeho obyvatelé, až na pár výjimek, básně nečtou.
Mohou vás ale pozvat na prohlídku zvláštností kdysi vybombardovaných ulic vycpaných chemií – na neogoticky kostel s věží šikmou o dva metry, na překladiště za Rakouska-Uherska největšího přístavu v mocnářství, na hrad Střekov, kde prý Wagner vytloukal z klavíru patos entropie a kousek od něj v restaurantu Srdíčko v Brné se skrýval před věřiteli Karel May. Tam také, ve vírech termálního koupaliště, můžete snít o novorozeném jezeře Milada, které se vyzývavě svléká na lemu města, na dohled před Krušnými horami. Večer ale můžete jít za současnou poezií do Činoheráku, do Domu umění Ústí nad Labem, do Veřejného sálu Hraničář nebo třeba do muzea. Ale já slyším, jak vám k tomu bude Václav Neckář (mimochodem ústecký rodák) zpívat rekviem za mizející poezii tohoto podivného města: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma. Letošní léto ale bude ještě fajn. Kein Stress, keine Angst.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
