S rodinou jsme se z Vysočiny do Plzně přistěhovali kvůli práci koncem léta 2005. Toho dne mi bylo právě sedmatřicet. Zvláštní oslava narozenin: klid nedělního rána, první procházka, první rande se svým městem. Nešetřilo mě.
První „zásah“ nastal hned po vystoupení z tramvaje. Stojím před Velkou synagogou. Je třetí největší na světě. Rekonstruovaná impozantní novorománská stavba se dvěma vysokými věžemi. Připadají mi jako dva archandělé strážící průčelí budovy s rizalitem, jemuž dominují dvě kamenné desky Desatera Božích přikázání. Boží slovo, Písmo svaté bude mým hlavním „pracovním nástrojem“ v jedné evangelické církvi, jejíž kostel stojí nedaleko odtud.
Přecházím čtyřproudou silnici a míjím historickou budovu Divadla Josefa Kajetána Tyla. Do centra pokračuji pečlivě upravenou parkovou zelení s bezpočtem pestrobarevných květů ve Smetanových a Kopeckého sadech. Usedám na lavičku poblíž konzervatoře a přes vlahou vodní mlhu stoupající z jedné z fontán hledím na nádhernou novorenesanční stavbu Měšťanské besedy. V jejích dvoranách, menších sálech, pavilonech a saloncích již od roku 1901 pulzuje společenský a kulturní život města.
Do Měšťanské besedy budu v následujících letech chodit na plesy, divadelní představení, koncerty, besedy, kina a třeba i na předvolební mítinky, abych se po skončení programu zchladil originál plzeňskou dvanáctkou v luxusních prostorách secesní kavárny. Jdu dál kolem Západočeského muzea v příjemném stínu kaštanů v Šafaříkových a Křižíkových…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
