I dům může umřít
Miluje ruch velkoměsta i divoká a zarostlá „nemísta“ bez zjevného účelu, jimž věnovala jednu ze svých knih. Urbanistka, architektka a básnířka Anna Beáta Háblová se zabývá funkčností měst, přívětivostí architektury i veřejného prostoru, ale také specifickou poetikou, kterou přináší život v nich.
Město
Až rozkopané ulice pokryje sníh
město si zahraje fotbal, kopne do měsíce
přečte si horoskop z rohových bytů
ekonom uklouzne na ranní zprávě
a domov se zasnoubí s vyhnanstvím
nažky s bílým chmýřím se vysmeknou
mému dechu, nabere je vítr
a odnese do svého světa
tohle si prosím necháme na jindy
Mrtví
Jestlipak do obchodních center
koupit si nové černé sako
chodí i hrobaři
Kdo ví, odpoví mi hrobař
co je to v těch rakvích
Třeba mrtví nechali rozestláno
třeba odešli do vedlejších domů
Třeba jen dál nakupují
Předměstí
Nic se tady léta nemění
až když se keř po prudkém větru ohne
zaznamenáš něčí siluetu
jak ho narovnává
•••
Ve vašich zájmech se snoubí urbanismus, architektura a poezie. V čem je pro vás tedy největší poetika města?
Já ji vidím úplně ve všem.
I tam, kde ji jiní nevidí?
Určitě. Město je fascinující a nádherné. Pro poezii se hodí úplně cokoli, v čem je nějaký život. A město je život, je ohromně živelné. A nepochybně je víc básníků, kteří o městě píší.
Město je život, ale s tím souvisí i ruch a chaos, které řada lidí považuje za obtěžující a stresující. V tom taky vidíte poezii?
V ruchu a chaosu především! Napsala jsem ale i spoustu básní o předměstích, jež popisují tamní obrovskou touhu po spořádanosti a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu