Chtěl bych hrát Péráka a Kafku

Josef Trojan je členem nejmladší generace českých filmových a divadelních herců. I přes svůj úspěch u filmu by se rád věnoval především divadlu, a ukázal tak k němu cestu i dalším mladým lidem. V Respektu víme, že je důležité, aby i divadlo mělo své influencery, stejně jako nutnost vidět svět v jeho hlubších souvislostech. Proto pro vás celý rozhovor v rámci akce 100 dní za 100 odemykáme. I ty můžeš být influencerem pro dobrou věc.

Osmnáctiletý Josef Trojan patří ke třetí generaci hereckého klanu Trojanů a je rozhodnutý v této tradici pokračovat. Teď právě natáčí s režisérkou Agnieszkou Holland – a spolu se svým otcem Ivanem Trojanem – životopisný film Šarlatán. Příslušnost k trojanovskému klanu však s sebou přináší i jisté nevýhody. „Je mi jasné, že jsem se zatím proslavil spíš jako další Trojan,“ říká. „Ale příjmení si kvůli tomu měnit nebudu. Je jenom na mně, abych v životě něco dokázal.“

Letos vám je osmnáct. Byl jste volit?

Byl jsem volit, ano.

Takže první volby. Jak to proběhlo?

Když u nás doma doroste nový volič, což se tedy zatím stalo jenom jednou, u staršího bráchy Františka, jde s ním celá rodina a pak se to jde oslavit do cukrárny. A tomu celému ještě předchází od rodičů taková menší edukace, co má člověk dělat s těmi lístky a tak. Tedy alespoň František ji měl.

Vy jste ji nedostal?

No já na to trochu kašlal, takže když jsem stál za plentou s papíry, kterých byla hromada, tak jsem najednou vůbec nevěděl, co mám dělat, i když v tom, koho chci volit, jsem měl jasno. Zkrátka jsem zazmatkoval. Takže jsem syknul na Františka, který stál za vedlejší plentou, aby mi poradil, a nějak jsme to doklepali.

Volby rovná se zmatek, to jsou tedy ty dojmy?

Samozřejmě to byla i emoční záležitost, vzhledem k naší minulosti a vzhledem k tomu, že rodiče, kteří mě vychovali, mohli jít k demokratickým volbám až poté, co padl minulý režim. To jsou věci, o kterých se doma hodně bavíme. A musím říct, že když člověk vychází z volební místnosti, má – nevím, jak to říct jinak – pocit takového nezaměnitelného občanského zadostiučinění. Navzdory názoru, který slýchává, tedy že jeho hlas je jehla v kupce sena.

Natáčíte s Agnieszkou Holland životopisný film o přírodním léčiteli Janu Mikoláškovi nazvaný Šarlatán, který se také dotýká české minulosti. Léčil nacistického pohlavára Bormanna i komunistického prezidenta Zápotockého! – tak připomínají tuhle postavu novinové titulky. Co jste se o něm z natáčení dozvěděl vy? Opravdu dělal zázraky?

Já jsem si Mikoláška hodně nastudovával a pořád ještě nastudovávám. Zázračný léčitel to byl určitě; šlo o něco ojedinělého a zároveň fungujícího. Za tímhle „zázrakem“ stála dneska běžná metoda, diagnostika vzorku lidské moči – ovšem Mikolášek ji dokázal díky svému nevysvětlitelnému nadání stanovit pouze očima tak, že si lahvičku s močí prohlédl skrze lampu nebo nějaké světlo. Během pár vteřin pak určil nemoc a předepsal na léčbu konkrétní byliny.

Před jeho domem stála procesí. Měl tak dvě stě pacientů denně, víc jich nezvládl, za život mu prošlo pod rukama pět a půl milionu lidí, a to číslo není nadsazené; k jeho pacientům patřil Masaryk, Hana Benešová, Max Švabinský, Olga Scheinpflugová, ale většinou to byli obyčejní lidé.

Takže mu léčbu věřili. Když je člověk nemocný, chodí k lékaři jako ke zpovědi – a ne nadarmo se asi říká „věř a víra tvá tě uzdraví“.

Myslím si, že když si člověk jde pro pomoc kvůli nemoci, je to dokonce citlivější, než kdyby šel ke klasické zpovědi. Já hraju postavu Mikoláška zamlada a táta v dospělosti, kdy už léčil, a hodně se o tom bavíme i doma. Na jedné straně byl „obyčejný“ lékař, který postupoval stejně jako všichni ostatní – pacient přišel, on ho vyšetřil, diagnostikoval mu chorobu a předepsal byliny. Pak tu ale bylo něco jako „třetí oko“, ani on sám nevěděl, proč jím byl obdařen. A tahle svým způsobem až spirituální moc měla určitě vliv na to, že pacienti k němu vzhlíželi a věřili v jeho léčbu. Myslím si, že lidé mají tendenci obracet se k těm, kdo jsou nějakým způsobem zvláštní. A že když si tahle atypičnost s naší „obyčejností“ sednou, může být v lidském konání i nějaké vyšší poselství.

Jak o tom doma debatujete?

Nejdřív jsme měli období, kdy jsme si každý tuhle postavu studovali individuálně. Ale jak jsme jejích vlastností, rysů a té atypičnosti měli plnou hlavu, začali jsme o tom spolu nějak samovolně mluvit. A protože hrajeme stejnou postavu v jiném časovém období, přešli jsme i k té řemeslnější stránce – k pohybům, rétorice, která s postupem let nemizí.

Co konkrétně?

Třeba pohledy na ruce, které on vnímal jako dar a často si je prohlížel. Nebo braní lahvičky s močí do ruky, když se chystal k diagnóze, prostě takovéhle detaily; snažili jsme se je dělat nějakým způsobem stejně u mladého i dospělého Mikoláška.

Mluvil jste o vyšším poselství. Jak se slučuje s tím, že prvorepublikového vlastence a masarykovce Mikoláška donutili léčit pohlaváry jak nacisté, tak komunisté?

Samozřejmě si lze domýšlet, že kdyby tehdy Martina Bormanna nevyléčil, možná by zemřel a spousta věcí mohla být jinak. Neměl ale příliš na výběr, otázka je, co by se dělo, kdyby ho léčit odmítl. V každém případě Mikolášek byl v pozici léčitele čistě apolitický. To byl jeho sociální rys a životní filozofie, že lidé jsou si rovni a měli by mít stejné podmínky k léčbě, stejnou startovní pozici. Za tímhle přesvědčením si stál a mezi pacienty nedělal rozdíly. Také za to pykal – po válce ho sebrala národní garda a byl nařčen z kolaborace, ale neprokázala se.

Nakonec však ve vězení skončil…

Ano, v roce 1957, po smrti Zápotockého, který nad ním držel ochrannou ruku a kterému deset let předtím zachránil nohu zasaženou snětí před amputací. Byl obviněn ve vykonstruovaném procesu z krácení daní a skončil na pět let ve vězení. Komunistům prostě vadil, dráždí je, když někdo vybočuje, občan musí zapadat do řady. Po propuštění se stáhl do izolace, k léčení už se, až na výjimky, kdy si ho lidé našli, nevrátil. Zemřel za normalizace, v roce 1973.

Jak byste se rozhodoval vy: léčit, nebo neléčit?

To nedokážu říct. Rád bych byl za hrdinu, ale před podobnou volbou jsem nestál.

Podle bulváru jste mimochodem zarytý hypochondr. Kdybyste přišel k Mikoláškovi, co by vám řekl?

To je neuvěřitelné, nebo dneska spíš už úsměvné, že bulvár pořád omílá historku někdy ze třinácti. Je pravda, že jsem si tenkrát diagnostikoval roztroušenou sklerózu, prostě jsem si toho načetl strašnou spoustu o příznacích téhle choroby a byly naprosto kompatibilní s tím, co se mi děje. Zkrátka pustil jsem si to do hlavy a během dvou měsíců se z toho v podstatě tak zdemoloval, až to se mnou poloseklo, ačkoli reálného na tom nebylo vůbec nic. Ale byl jsem z toho všeho už tak vyčerpanej, že jsem sám sobě vědomě podlomil kolena a padl na zem.

Co rodiče, ti museli šílet…

No oni mě znali a věděli, že roztroušenou sklerózu ani jiný problém nemám, chodíme normálně k doktorovi, ale po tomhle mě vzali na celkové vyšetření, kde mi doktoři řekli, že mi nic není. Největší zvláštností bylo, že i potom, kdy přišly výsledky, že jsem zdravej jak rybka a ve výborné fyzické kondici, jsem tomu pořád nevěřil. Trvalo fakt půl roku, než jsem si tohle vymlátil z hlavy.

Takže už nejste hypochondr?

Mně ty negativní věci a absurdity časem z hlavy odešly, ani nevím jak. Děje se to postupným procesem, krůček po krůčku, protože se neumím na sebe naštvat a říct: Tak dost! Ale jak říkám, už je to pryč.

Dobře, ale kdybyste hypoteticky jako hypochondr přišel k Mikoláškovi, co by vám řekl?

No, podíval by se na moji lahvičku a poslal mě pryč, přičemž by mě asi neušetřil nějakého vulgárnějšího slova. Občas za ním chodívali lidé, kterým nic nebylo, třeba aby nemuseli na vojnu, a taky dost provokatérů, kteří se ho snažili nachytat. Podvod poznal, a protože měl práce nad hlavu, tak by se mnou vyrazil dveře.

Máte před sebou ještě rok na gymnáziu. Bude rezonovat u vaší generace film, který je zrcadlem českého minulého století?

Po pravdě bych si to strašně moc přál, kvůli Janu Mikoláškovi i kvůli tomu, že film sleduje období první republiky, ale hlavně nacismu a komunismu skrze hodně reálné a kruté příběhy. Člověk přes ně může nahlížet na zhoubnost těch totalitních režimů, takže by film určitě měli studenti vidět. Ovšem je to taky věc zájmu – a ten by se měl budovat od útlých let, primárně v rodinách. Pakliže jsem na základce probral důkladně pravěk a středověk a končil výuku nástupem nacismu, což nezazlívám mému tehdejšímu výbornému dějepisáři, tak je něco špatně v osnovách. V tomhle ohledu by film mohl pomoct aspoň v minimálním zájmu. Stejně jako ho Agnieszka Holland dokázala vybudit u mě osobně u Hořícího keře. Vím, že tenhle příběh jednotlivce byl i pro spoustu mých vrstevníků impulzem k zájmu o konkrétní téma, tedy ruskou okupaci. A impulzem k tomu klást si otázky. V tom je Agnieszka neuvěřitelná.

Je historická postava, kterou byste si chtěl někdy v budoucnu zahrát?

Péráka, ačkoli je to postava smyšlená – ale co my víme. Mohl bych mu dát konečně nějakou podobu. Imponují mi postavy takových těch humoristů s vážnou tváří, kteří vnímají svět naprosto reálně, ale zároveň s velkým nadhledem – a na bázi humoru ten svět ničí a snaží se jej naplnit ideály. To je pro mě hrozně hezká poloha. A taky si dělám zálusk na Franze Kafku.

Vy jste taky humorista s vážnou tváří?

Vzhledem k tomu, že většinou jsem zabalený do vážného výrazu, ale necítím se vážně, tak nejspíš ano.

Patříte ke třetí herecké a režisérské generaci Trojanů, máte slavného dědečka, strýce, rodiče, sám máte už za sebou pár rolí. Určitě se musíte popasovávat s příbuzenskou slávou. Jaké limity to před vás klade?

Osobně to moc neřeším, ale jeden limit tady určitě je a vlastně mě hodně mrzí. Zkrátka – a to fakt říkám se vší skromností – určitá širší skupina lidí už ví, kdo je Josef Trojan, ačkoli jsem natočil jeden film a jeden internetový seriál. Což mi nijak neimponuje, koukám se na to střízlivě. Je jasný, že jsem se zatím proslavil spíš jako další Trojan než na bázi svého herectví. To už ale nebude jinak, příjmení nezapřu a měnit si ho rozhodně taky nebudu. Takže je to do budoucna jenom na mně, abych se dokázal proslavit já za sebe, za svoji práci; zkrátka za to, jakej jsem. To mi vlastně taky vadí – že jsem už předem v pozici, kdy musím něco dokazovat, abych dokázal, že je to jinak.

To může být běh na dlouhou trať.

S tím nemám problém. I táta měl ten běh na dlouhou trať, i děda. Cesta k uznání a třeba i k nějaké slávě je dlouhá a vadí mi, že přišla vlastně už teď. Neříkám, že masová, ale zkrátka přišla, a tak nějak neoprávněně. A to je věc, kterou se trochu užírám.