Proti diktatuře vozíčkářů

Dva patnácticentimetrové schody dělí Šárku Sýkorovou z pražských Holešovic od svobody. Pokud by je překonala, dostane se ze svého bytu na ulici a dále k metru, kudy jezdí do školy nebo do práce. Překážka, kterou zdravý člověk zdolá jediným krokem, znamená pro ni nepřekonatelnou hráz. Od svého narození je odkázána na invalidní vozík a vinou těžké obrny nemůže hýbat ani rukama: páčku vozíku ovládá zakloněním hlavy. Odříznutí od ulice by snadno vyřešil jednoduchý nájezd. O něm si ovšem může Šárka nechat jen zdát. Sousedé jí ho totiž nedovolí postavit.

Letos na jaře se Šárce splnilo velké přání – mít svůj vlastní byt. Když ho před třemi lety začala shánět, vypadalo to beznadějně. Pak se ale dostala na první místo seznamu nadace Rozrazil, která hledá pro tělesně postižené vhodné bydlení. Nadace zaplatila i rozsáhlou rekonstrukci, aby se Šárka mohla v místnostech pohybovat na vozíku. Poslední překážkou, jež chyběla do dokonalosti, byl vjezd do domu, přes který žádný vozíčkář sám nepřejede. Jednání s úřady proběhlo hladce, bez obtíží se našel i sponzor, který by jednoduchou stavbu zaplatil. Kamenem úrazu se ale stali nájemníci činžáku. Bytové družstvo totiž povolení ke stavbě podmínilo jejich souhlasem. „Raději před námi hned zavírali dveře,“ popisuje Šárka zkušenost přítele, který za ni obcházel partaje s prosebným dopisem. Přímo do očí ovšem vyslanci nikdo nic neřekl. Vše vyšlo najevo později, když…