Praha je Praha

Socioložka Yana Leontiyeva se do Prahy přistěhovala dvakrát. Poprvé jako nezletilá občanka Sovětského svazu do hlavního města tehdejšího socialistického Československa. Její otec, inženýr z východoukrajinského Severodoněcku, tu byl na čtyřletém pracovním pobytu a Yana Leontiyeva stihla v Praze začít chodit na základní školu. Nikoli do běžné základky, ale do školy vyhrazené pro děti sovětských odborníků a diplomatů. Z pražského dětství, stráveného mezi dejvickou školou a sídlištěm na Lhotce, kde bydleli, si toho Leontiyeva mnoho nepamatuje. Mise otce inženýra skončila v zimě roku 1989, když jí bylo devět let, a rodina se vrátila domů. Jak důležitý pobyt to ale byl, se ukázalo za dalších deset let.

To byla Yana Leontiyeva v jiné roli. Jako občanka Ukrajiny přijela do hlavního města samostatného Česka – v kapse s bakalářským titulem ze sociologie, získaným v Kyjevě – v roce 2000 pokračovat ve studiu. „Rodiče tu měli pořád hodně známých, na které jsem se mohla ze začátku obrátit, to bylo důležité. Chtěla jsem lepší vzdělání než na ukrajinských školách a studium v češtině tu je zadarmo, což taky hrálo roli,“ vzpomíná. „No a pak – Praha je zkrátka Praha.“

Mrtvý stereotyp

I když Česko nebylo pro ukrajinskou studentku úplně neznámým terénem, pražské začátky nebyly úplně snadné. Opustila kyjevské známé a na magisterském studiu už jsou všichni v podstatě dospělí. „Kamarády jako na střední si tam neuděláte,“ říká. S tím ovšem počítala. Naopak nepočítala s tím, že ke konci…