Po dlouhém vandru domů
V zahraničí žije přes dva miliony Čechů, z toho je zhruba půl milionu exulantů, kteří odešli po roce 1948. V posledních čtyřech letech od listopadu 1989 se někteří do staré vlasti vracejí. Je jich však málo: necelých deset tisíc.
Nedávný průzkum IVVM prokázal, že většina českých občanů má přinejmenším rezervovaný vztah k emigrantům: 72 % z dotazovaných se domnívá, že krajané v zahraničí jsou bohatí lidé, ale pouze 37 % dotázaných je přesvědčeno, že mají zájem naší republice pomoci. Možná právě proto by přiznalo právo na důchod zahraničním Čechům v bývalé domovině 47 %, právo na restituci 22 % a právo volit do českého parlamentu 14 % občanů.
Na kraji barrandovského sídliště stojí sedmipatrový panelák s malou, pečlivě udržovanou zahrádkou. Na vstupních dveřích jsou mříže, za krytem si lze na zvoncích přečíst známá jména bývalých exulantů – Eduard Goldstücker, Zdeněk Mlynář, Antonín Liehm… Bydlí zde nejen „osmašedesátníci“, ale i exulanti po únoru 1948, někteří se zkušeností komunistického kriminálu padesátých let. Všichni obyvatelé dvaatřiceti bytů paneláku mají něco společného: po dlouhých letech exilu se nedávno vrátili domů. Za cenu od 280 000 do 380 000 korun jim třípokojové a čtyřpokojové byty nabídl ke koupi Magistrát hlavního města Prahy v létě 1990.
„I když jsem úplně sama, tady se cítím bezpečně,“ říká jedna z obyvatelek, Ruth Tosková (68), která odešla z republiky se svým manželem po sovětské invazi. Událostí v roce 1968 se oba aktivně zúčastnili: paní Tosková pracovala v ČTK, její manžel byl televizním komentátorem. „Po srpnu bylo jasné, že je všemu konec. Přijala nás Velká Británie,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
