Redakce černobílého časopisu Respekt, oprýskaná budova v Bolzanově ulici, špína zažraná v levném linoleu, všichni jsme cítit cigaretovým kouřem. „Je ti, doufám, jasné, že jsi tady jediná profesionálka,“ šklebí se na mě přátelsky u varné konvice Jáchym Topol. Tvářím se pochybovačně a on mi pobaveně vysvětluje, že v porevolučním Respektu logicky není žádný jiný zkušený novinář. Jako názorný příklad se v tu chvíli nachomýtla kartonová krabice s dvěma dírami pro oči, naražená na hubeném těle: kuchyňku právě míjel topič Jan Macháček. Zeptala jsem se potichu, jestli je Macháček cvok, ale Jáchym mě uklidnil, že je to redakční ekonomický génius. S hlavou schovanou v kartonu se jenom líp soustředí.
Když jsem v Mladém světě oznámila výpověď, protože mi Respekt nabídl místo reportérky, jeho šéfredaktor Luboš Beniak se upřímně zhrozil: „Respekt?! Ty ses zbláznila. To jsou vlci, ti tě sežerou!“
Byl přesvědčen o tom, že v disidentském doupěti nevydržím déle než pár týdnů.
Parkem před hlavním nádražím jsem se ráno loudala k Bolzanově ulici. Každý krok mě stál nadlidské úsilí. Kdyby mě vlci v Respektu sežrali, byl by aspoň klid. Ale šéfredaktor Ivan Lamper a editor Tomáš Pěkný mi vraceli jeden článek za druhým. Nakonec si mě pozvali na kobereček. „Tak a teď nám hezky řekneš, kdo za tebe ty texty v Mladém světě psal!“ naklonil se ke mně výhružně Pěkný. Nechápala jsem. Slyšela jsem, že před revolucí šla Prahou fáma, že pod nepravděpodobným pseudonymem Anastázie Kudrnová ve…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
