Polsko: Nejchudší, nejsmělejší – a první

Třináctého září roku 1989 se Jacek Kuroń jako každé ráno holil. Uprostřed procesu mu zavolal jeden ze sousedů. Se stejnou pravidelností, s níž Kuroń prováděl tento ranní úkon, ho soused varoval vždy, když se před jejich domem na varšavském předměstí objevilo podezřelé auto. Mohl si díky tomu do tašky aspoň rychle naházet pár základních věcí. Pro filozofa, opozičního předáka a politického vězně totiž neznámý vůz zpravidla znamenal policejní návštěvu, zatčení a několikahodinové nebo i několikaměsíční zadržení. Proto byl Kuroń podle vlastních vzpomínek překvapený a i trochu znechucený: ministrem práce a sociálních věcí byl v nové vládě teprve jeden den, a už ho jdou zase sebrat? To se tedy polský experiment s poklidným a mírumilovným rozdělením a následným předáním moci moc nepovedl.

Neznámé auto ovšem nebyla tajná služba, takzvaní esbeci, nýbrž ministerská limuzína s šoférem. Kuroń toho dne normálně odjel do svého nového zaměstnání. Polský experiment se povedl, což bylo pro celý východní blok klíčové. Jeho největší a v jistém smyslu nejdůležitější země ostatním ukázala cestu, po níž se další, každá svým způsobem, mohly vydat.

Na co čekáte

Polsko se na konci osmdesátých let od svých komunistických sousedů zásadně lišilo. Východní Německo bylo ohromně zadlužené, ale dokázalo předstírat dostupnost spotřebního zboží a ekonomickou prosperitu. Maďarsko bylo ještě zadluženější, ale předstíralo veselost a otevřenost. Československo nepředstíralo nic z toho, ale zase to…