Jak nás vidí dějiny

Už žádné tanky, soudruzi

Role Michaila Gorbačova v příběhu proměny východní a střední Evropy

Vlády satelitních zemí Sovětského svazu měly v první polovině osmdesátých let stále před očima nepolevující, byť nevyřčenou hrozbu vojenského zásahu. Nemohly mít jistotu, že sovětské vedení už od této strategie upustilo. Někteří naopak v této možnosti nacházeli útěchu. Generál Jaruzelski dokonce později zdůvodňoval vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981 snahou zabránit právě této eventualitě (i když ze záznamů zasedání sovětského politbyra vyplývá, že tehdejší šéf KGB Jurij Andropov tuto možnost zamítl i v případě, že by se Solidarita v Polsku chopila moci, a přemluvil Brežněva, aby nezasahoval). Odvolání Brežněvovy doktríny Gorbačovem mělo tudíž zcela zásadní význam.

Když generální tajemník oznámil shromážděným vůdcům zemí Varšavské smlouvy na prvním krátkém kremelském zasedání po pohřbu Konstantina Černěnka v březnu 1985, že v budoucích vztazích bude respektována suverenita a nezávislost každého státu, bylo zcela pochopitelné, že se zdráhali jeho prohlášení uvěřit. Strach z intervence opadal jen pomalu. Gorbačov zopakoval totéž poselství o měsíc později na setkání vůdců zemí Varšavské smlouvy v Polsku. Jeho v soukromí pronesená poznámka: „Nikoho nenuťme. Ať se každá země rozhodne, jak se zachová,“ vešla v širší známost. Z pohledu polských pozorovatelů však nebylo vůbec jasné, co po ní bude následovat. Rituální průběh Gorbačovovy návštěvy se nijak…