České děti chtějí mír (a taky svobodu)

Nástup Michaila Gorbačova v Sovětském svazu a únava z dlouhotrvajícího ultrakonzervativního komunismu přinesly ve druhé polovině osmdesátých let zvýšenou aktivitu lidí pohybujících se v prostředí Charty 77. Ve zprávě Ústavu pro studium totalitních režimů se uvádí, že se tehdy k opozičním sdružením řadilo asi 500 politických aktivistů. Jejich činnost byla pod setrvalou hrozbou kriminálu, vypadala tedy velmi improvizovaně a odehrávala se konspiraci. Samozřejmě neexistovaly žádné kanceláře či formální členství. Policie se snažila jakoukoli ilegální politickou, ale i kulturní činnost všemožně potírat.

Možná nejdůležitější bylo potlačit strach, vyhlásit novou iniciativu, zveřejnit cíle a dát podobně smýšlejícím lidem možnost připojit se. Nejsmělejší opoziční skupiny z konce osmdesátých let již nechtěly pouze upozorňovat na porušování lidských práv. Vydávaly vlastní politický program, usilovaly o organizování protestních petic nebo dokonce pouličních protestních akcí.

Provolání se vymýšlela v hospodách – kromě kostela prakticky jediném místě, kde se v té době mohli na veřejnosti sejít více než tři lidé s jinou než režimní agendou a nevzbudit přitom ihned pozornost uniformované i tajné policie – nebo v úzkém kruhu u někoho v bytě. Širší okruh sympatizantů se pak na činnosti podílel tak, že podepisoval ustavující provolání, petice (například za propuštění politických vězňů), chodil na protestní akce, které mohly vypadat velmi skromně. Koncem…