Jako struna mezi dvěma póly
S Martinem Myšičkou o Dejvickém divadle a rozdílu mezi masivem a dřevotřískou
Na představení Dejvického divadla člověk téměř nemá šanci se dostat, lístky jsou okamžitě vyprodány. Čím to je, že se tohle divadlo, které vzniklo před pětadvaceti lety, ještě neokoukalo? A naopak se – stejně jako jeho herci – stalo kultovním? „Myslím, že je to tím, že tohle divadlo není pouze spolek silných individualit, ale tým, synergie,“ říká jeho umělecký šéf a herec Martin Myšička.
V zatím poslední hře Dejvického divadla Vražda krále Gonzaga přednáší v první půlce šest herců monology o svém životě. Ten váš je plný pochybností o práci a o sobě samém. Je to reálný obraz vašich úvah, nebo jste si to přemítání přibarvil?
![](https://i.respekt.cz/data.eu.cntmbr.com/respekt-prod/respekt-prod/4a4d220f-e9d8-4c00-871f-f605c2017a8a.jpeg?width=1920&height=600&fit=crop&gravity=0.5x0.5)
![](https://i.respekt.cz/data.eu.cntmbr.com/respekt-prod/respekt-prod/346d208b-db3f-4735-8aae-a35cff633dcb.jpeg?width=3840&height=651&fit=crop&gravity=0.5x0.5)
Monolog opravdu vychází ze mě. A tak to mají i mí kolegové. Zároveň ale každý z nás vnáší do inscenace nějaké téma, které se pak zúročuje v druhé polovině hry. V mém případě je to například téma, že divadlo nemusí být jen exhibicionismus herců, ale setkávání lidí a sdílení nějakých témat a energie, jakou to v nich vyvolává. Anebo právě téma pochybností. Když trpím přílišnou sebekritikou, ze které pramení tréma a strach, můžu je překonávat různými technikami. Například abych našel odvahu se otevřít před ostatními, musím se nejprve umět otevřít sám před sebou. Třeba jen zakřičet anebo se nahlas zasmát, dát průchod i jiným emocím, to mi kdysi dělalo velké potíže. A proto jsem v bezpečném prostředí, kdy by mě nikdo neviděl, zkoušel překonat to trapno nedokonalosti, přestat se kontrolovat a pustit to,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu