Asi nejzdůrazňovanějším mezníkem politického a společenského uvolňování před rokem 1968 se stal Sjezd československých spisovatelů z konce června 1967. Jako zástupce vedení KSČ se dostavil tajemník ÚV pro kulturu Jiří Hendrych a čekal, že si poslechne obligátní demonstraci loajality těch, kterým strana milostivě dovoluje živit se vlastní tvorbou a vydávat knihy. Stal se ale pravý opak.
Sjezd měl schválit připravenou kompromisní rezoluci k situaci československé kultury, v níž samozřejmě na povrch prosakovala nespokojenost s cenzurou a jejím uplatňováním v nakladatelstvích, novinách a časopisech. Připravený dokument měl přečíst Milan Kundera. Ten ale místo toho vyzval k něčemu v očích vedení KSČ velmi nebezpečnému – volné diskusi.
Slova se ujal Pavel Kohout a tajemníka Hendrycha nešetřil. Vyzval ke zrušení cenzury, změně tiskového zákona a přijetí manifestu o svobodě slova. Podobně mluvili další účastníci diskuse – Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Karel Kosík nebo Milan Jungmann. Vrcholem opovážlivosti bylo na sklonku prvního jednacího dne souhlasné hlasování, že Kohout může přečíst dopis od Alexandra Solženicyna. Tajemník Hendrych poté rozzuřeně sjezd opustil.
Ke slovu se pak dostali i nekomunisté – Václav Havel přečetl dopis filmových režisérů, zástupců tzv. nové vlny, kteří také protestovali proti cenzuře. Havel dokonce vyzval k rehabilitaci a přijetí do svazu autorů, kteří nesměli psát, například Václava Černého nebo Jindřicha Chalupeckého.
Zřejmě nejrazantnější…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
