Usmívali se a dávali nám falešné naděje

Jak často vzpomínáte na pražské jaro?

Nemyslela jsem na to celá léta. Nemám totiž moc dobré vzpomínky.

Proč?

Na podzim 1967 se mi narodila první dcera. Byla jsem z toho v takové euforii, že jsem si v lednu ani moc nevšimla, že se něco stalo. Vlastně jsem si pražské jaro naplno uvědomila až na Prvního máje, kdy jsem se ocitla v průvodu a viděla, že na tribuně sedí jiní lidé než dřív, lidé, kteří se smějí. Ti v průvodu dávali směrem k tribuně najevo, že drží palce a podávali tam květiny. Docela jsem tím byla překvapená, jak vstřícně se všichni navzájem k sobě chovají – funkcionáři s tím lidem v ulicích. Mělo to úplně jinou náladu než předchozí První máje. Napadlo mě, že se fakt asi něco děje.

Jak jste se v průvodu ocitla vy?

Prostě jsem se tam šla podívat.

Předtím vás nenapadlo, že se – jak říkáte – něco děje?

Nějak mi připadalo, že se něco děje pouze uvnitř komunistické strany a navenek to k ničemu dobrému nepovede. Samozřejmě jsem řadu věcí četla nebo slyšela v rádiu, ale neměla jsem k tomu důvěru. Připadalo mi, že se funkcionáři snaží být populární, napravit si svědomí za vše, co tady napáchali v minulosti, nic víc.

Co jste tehdy dělala?

Asi po půl roce jsem se vrátila z mateřské do práce reportérky a psala pro Mladý svět.

Kdy jste se do Mladého světa…