Zhruba 150 tisíc českých Němců se vyhnulo poválečnému odsunu. Nejčastěji to byli nenahraditelní pracovníci, bez kterých by v pohraničí zkrachoval znárodněný průmysl. A také venkované, na něž nedošlo, protože je válkou zruinované Německo už nebylo schopné přijmout.
Během postupného uvolňování režimu v šedesátých letech směli sudetští Němci, kteří zůstali v Česku, poprvé navštívit své příbuzné v západním Německu. A obráceným směrem k nim poprvé cestovali vyhnaní sourozenci, bratranci, kamarádi a bývalí sousedé. Přijížděli za volanty nových aut a s kufry plnými dárků: kvalitní kosmetikou a oblečením, trsy banánů, sladkostmi a angličáky pro děti. Po vyhnání začínali od nuly, nyní se jim dařilo lépe než neodsunutým krajanům.
Během návštěv proto své příbuzné a přátele mnohdy vyzývali k tomu, ať si u československých úřadů podají žádost o vysídlení. Západní Německo příslušníky německých menšin žijících ve východní Evropě vřele přijímalo. Neodsunutí Němci tehdy zvažovali lásku k domovině na jedné straně a blahobyt a spojení s příbuznými na straně druhé. Někteří zůstali v Československu, protože pečovali o staré rodiče, kteří domov nechtěli opustit. Jiní neodcházeli, protože žili v manželstvích s českými partnery, kteří do neznámého Bavorska odejít nechtěli. Zhruba 50 tisíc českých Němců, tedy třetina, si ale žádost o vystěhování podalo.
V první polovině šedesátých let komunistický režim vysídlení nepovoloval, k roku 1965 to bylo umožněno jen 7500 lidem. Přístup se však…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
