Přepadení Československa vyvolalo jednu z největších emigračních vln v našich dějinách. Po zahájení okupace bylo přerušeno letecké i pozemní spojení do zahraničí. Češi tedy ujížděli v autech nebo místními spoji směr hranice. Cesta nebyla bez potíží. Lidé naráželi na hlídky okupačních vojáků, ti jim obvykle v odjezdu nebránili. V prvních dnech se podle dostupných svědectví daly překročit hranice díky benevolenci pohraničníků jen na občanský průkaz, hlavní překážkou se však stala nutnost sehnat vízum.
Československo koncem šedesátých let neudržovalo se západním Německem ani diplomatické vztahy, v Praze nebyla německá ambasáda, a nedalo se tedy sehnat německé vstupní vízum. Jediná relativně schůdná cesta proto vedla do Rakouska. Ani tam se ale napřed nechystali vítat československé uprchlíky s otevřenou náručí. Neutrální Rakousko mělo vlastní zkušenost se sovětskou okupací a nebylo těžké propadnout obavě, zda se něco podobného nemůže opakovat.
Tehdejší rakouský prezident Franz Jonas, kancléř Josef Klaus a ministr obrany Georg Prader pobývali v čase invaze na dovolené a nebyli k zastižení na telefonu. Ministr zahraničí Kurt Waldheim se tedy rozhodl jednat sám a ve snaze neprovokovat Kreml přikázal ambasádě do Prahy nevydávat žádná víza. Lidé si ale pro víza začínali chodit a od prvních dní se před rakouskou ambasádou vytvořily dlouhé fronty. Velvyslanec Rudolf Kirchschläger dobře chápal, jaké pocity Češi a Slováci zažívají, a rozhodl se pro jakousi osobní vzpouru. Nařízení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
