Pražské jaro přineslo do té doby nemyslitelné změny i do obávané tajné policie. V dubnu nastoupil nový ministr vnitra Josef Pavel a pustil se do rozsáhlé transformace Státní bezpečnosti. Kontrarozvědka se měla soustředit na tři úkoly: boj proti působení zpravodajských služeb kapitalistických států, boj proti působení československých emigrantských center a boj proti dalším nepřátelům socialismu ze zahraničí.
Pořád to tedy mělo daleko k běžné kontrarozvědce demokratického státu. Přesto jedna chystaná změna znamenala zásadní posun: StB měla přestat sledovat tzv. nepřátelské osoby z řad odpůrců režimu, jejich pohyb, názory a činnost. Spolu s tím mělo přijít rozsáhlé propouštění. Odejít měli i lidé, kteří nesouhlasili s novým politickým kurzem.
Plnění těchto plánů ale samozřejmě potřebovalo čas. Jak uvádí historik Pavel Žáček ve své knize Odvrácená tvář pražského jara, estébáci odmítali plnit nová zadání a pokračovali v tom, co uměli – sledování „nepřátelských“ osob. I během největšího politického tání tedy sbírali informace na členy KAN nebo K 231, sledovali situaci v továrnách. Nadále si drželi síť udavačů a stýkali se s nimi. Rovněž se snažili ignorovat ministrovy příkazy typu nepoužívat operativní techniku bez souhlasu prokurátora.
Ministr Pavel sestavil pro potřeby reformy komisi, která fungování kontrarozvědky shledala „v příkrém rozporu s novými potřebami“. Ani další konstatování se nemohla číst estébákům dobře: „Převážná většina příslušníků se nedovede…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
