Festival jako z Formanova filmu

Ten mýtus o jasném vítězství a světové slávě, které „nám“ utekly cizím zaviněním, je v mnohém typicky český. V květnu 1968 „jsme měli vyhrát“ prestižní francouzský festival v Cannes, ale překazili „nám“ to levicoví francouzští filmaři nakažení revolučním duchem. Festival odstartoval ve stejný den, kdy policie zasáhla proti dvaceti tisícům studentů, kteří v Paříži protestovali proti politice vlády Charlese de Gaulla. Stovky studentů a policistů skončily v nemocnici. Záhy dva miliony státních zaměstnanců vstoupily do stávky a další miliony dělníků se přidaly. A během pár týdnů byla Francie v podstatě ochromená.

V gestu solidarity se stávkujícími studenty si tak hlavní tváře francouzské nové vlny François Truffaut, Jean-Luc Godard a Claude Lelouch vymohly zrušení „buržoazního“ festivalu, v jehož soutěži se poprvé a naposledy o Zlatou palmu ucházely tři československé filmy – O slavnosti a hostech Jana Němce, Hoří, má panenko Miloše Formana a Rozmarné léto Jiřího Menzela. Ceny se ten rok nerozdaly.

V Česku je osudový ročník připomínán s vervou sportovního fanouška jako bezpráví spáchané na „národním sebevědomí“ takřka pokaždé, když se v canneské soutěži opět neobjeví žádný český film, a potvrdí se tak světová neviditelnost současné tuzemské kinematografie. Co se v Cannes v roce 1968 odehrálo a jak je možné mýty opředenou událost chápat dnes?

Potlesk a rána do nosu

Ta scéna je jako z Formanova filmu. Z pódia malého sálu ve festivalovém…